Guido’s very personal report can be read in three languages. However, first there is a link to Strava where his ride can be admired in detail. His text is written in German. The translation into English and Czech was done using ChatGPT. Therefore, there may be small errors when rare phrases are used.

  Guido’s report (English by ChatGPT)
  Guidos Bericht (Deutsch, original)
  Guidova zpráva (čeština od ChatGPT)

  Guido’s report

My Kickdistance 2023

Guido – Organizer and Participant

Eleven months before the start, I registered the domain, and soon there was a website with initial information at that address. A countdown was set up. Still over 300 days until the start. During the pre-registration, 5 women and 22 men signed up. A qualification followed, leaving one woman and eleven men. I designed a logo, searched for and found a company to handle live tracking, designed finisher medals and trophies, had them produced, and sent them to Berlin in time. A meeting was organized the day before the race, as well as a meeting the day after the race.

My preparatory activities focused almost exclusively on the organizational aspects of the event. There were no serious preparations from the perspective of participant Guido. Really none. June demanded a lot from me in many ways. I truly had no time to train. It became noticeable that I weighed only 64 kg. Normally, I weigh 66 kg. Whenever I lose weight, my muscles decrease because I have very little fat. So I started with little training, very little muscle, and very little strength.

I estimated my power as follows: 10% physical strength, 90% mental strength. Both are important. I couldn’t change my physical strength anymore. The countdown on the homepage showed that there were only two days left until the start. The weather forecasts were changing. Rain was expected, as well as light headwinds and some heat here and there.

In the last minute, I started to take care of equipment and the setup of the footbike. I couldn’t find my mudguard for the rear wheel. I probably destroyed it during a race a long time ago. I had to quickly buy new mudguards. On the last day, I also bought a small bag for the handlebar. Ideally, I wanted everything to be fully prepared by Thursday so that Friday could be relaxed and calm. I didn’t manage it. Typical of me. So let’s start with the story.

Friday, early afternoon. I pick up Andreas from the train station. Andreas is fast even on the platform. As soon as I spot him, he’s already going down the escalator. It’s hard to keep up with him, but then I catch him. Joy of reunion! Leading up to Kickdistance, we had exchanged endless messages, discussed problems, and developed solutions. I also learned the thing about triathlon armrests from him.

Together, we roll through the heat of the city to my daughter Victoria’s apartment. The apartment is made available to Andreas. While Andreas quickly showers, I take care of the GPS trackers that drove me to despair in the past few hours. The trackers arrived by mail a few days ago. Now I had to activate them. This can be done with a charger. Once the tracker receives electrical power, it should turn on and detect its location. The location can then be seen on the map of the website. Five out of eight trackers are now operational. Soon it will be six, then seven, and finally eight. Unfortunately, we don’t need nine. Shortly before Andreas’ arrival, I found out that David Leitheiser cannot start due to an injury. So I quickly contact the company responsible for timing. David will be removed from the ranking. Everything is perfect.

Andreas and I roll to the Museumsquartier, where our meeting was supposed to take place at 4 p.m. We arrived at the meeting point in less than twenty minutes, too early. We were the first ones there. Soon Michael arrives, and I am truly touched when I see “my baby,” which is the large Kickdistance sign that is now placed in front of our table that can seat 20 people. Yes, Kickdistance is my invention, my baby, and the logo is also my work, and now it proudly stands in front of Café Leopold at the Museumsquartier.

Participants and support staff arrive one by one. Sandra, our only female participant, arrives very late. They were stuck in traffic on the way here. To my surprise, David Leitheiser is in Vienna, and now he is sitting with us, regretting his tendonitis in the foot, which makes riding a footbike impossible. The planned city tour with the footbike won’t happen. It starts to drizzle. Ah, Michal joins us as well. We are almost complete. Vašek won’t make it today. That means all the paperwork has to be done with him tomorrow, just before the start. I have received filled out and signed participation forms from everyone else. My trackers have also been distributed to the riders. Michal will also take Vašek’s tracker. After a cheerful gathering, we start our journeys home shortly before 8 p.m. Two very long days awaited us.

As expected, I go to bed later than planned because I still pack everything, search for this and that, ultimately find everything, and marvel at how full and heavy my backpack is. Tomorrow, I will ride unsupported for 160 kilometers, and for safety, I have everything I need for the first 300 kilometers with me. Panic sets in as I realize I haven’t consumed enough carbohydrates. So I quickly make myself 500 grams of tortellini and eat them hastily. Christine tapes the areas where the backpack straps will rest tomorrow. During a training ride a few days ago, I noticed that the skin can chafe quickly, and that must be avoided at all costs.

I quickly fall asleep. All batteries are charged, all water bottles are filled, money, including Czech crowns, passport, driver’s license, address of the accommodation in Berlin… Everything is clear, nothing is left undone.

Saturday. The alarm clock rings at 4:30. I am abruptly awakened from a deep sleep and for a moment, I don’t know why I’m being woken up “in the middle of the night.” Gradually, I realize that I have to be at Stephansplatz in an hour. I turn on the coffee machine, apply blister plasters to my heels as a preventive measure, get dressed, tie my shoes just right, neither too tight nor too loose, apply sunscreen, and drink coffee. A quick and relieving visit to the bathroom. Christine, who wants to be there at the start, also gets ready.

I grab the fully packed footbike, put on my backpack, and wear my helmet. That’s how I embark on the journey and say goodbye to Christine for the first time. The sun has already risen, and even though it’s bright, the streetlights are still on. No traffic. Taking the fastest route, along Kärtnerstraße, I ride to the meeting point and arrive at 5:30. A strange feeling, mostly positive. It’s a mixture of excitement before a start and the slight sense of anxiety I know from facing an exam.

Would everything work with the trackers? Would we be able to start on time? What about Vašek? Could I handle all the paperwork within the tight time frame? Are David’s parents coming to take the box for sending the collected trackers in Berlin? I have to take the trackers to a post office in Berlin. Oh, and I would also like to give a T-shirt for the awards ceremony to David’s parents to put in their car.

Interesting, everything in my mind revolves around the organizational aspects. I don’t even think about myself and my race. Gerhard and Daniela are the first ones here. They are footbike enthusiasts and excellent photographers. I’m so glad they came. And they are also wearing the Kickdistance 2018 T-shirt. David’s parents arrive. David’s mother has a Kickdistance 2019 T-shirt. Ah, that’s exhilarating for me. My invention, Kickdistance, is showing its greatness! Christine is already here too. I feel comfortable. Michael arrives by car and sets up his Kickdistance display for amazingly great group photos. Gradually, everyone arrives, and Vašek arrives quite late. All the paperwork goes smoothly. David rushes in. So many traffic lights were red. We still have plenty of time. Andreas is the only one doing stretching exercises.

From Vienna to the Czech border

Time starts to pass more quickly now, and the group photo is taken right at 6 o’clock. So, we all take our positions. David and I count down aloud, “Five, four, three, two, one, KICK.” We leave Stephansplatz and enjoy the slight descent down Rotenturmstraße to the Danube Canal. We are accompanied by two footbike riders from Austria, Christian and Niki. Unfortunately, despite my many calls in the media and social media, there are no crowds of people. Saturday at 6 a.m. is too early for most.

We move on bike paths from the center of Vienna to Korneuburg, which is 19 kilometers away. No rain, hardly any wind. Actually, optimal conditions. We are still a large group, faster than what I’m used to. Andreas is riding at the front, followed by Michal and Vašek, Norbert, Sandra, and myself. What surprises me already along the Danube Canal is Sandra’s speed. She is significantly smaller than me, and her pedaling doesn’t appear frantic when she overtakes me at 22 km/h. What’s her secret? I will never know.

A cyclist appears next to me. He’s holding a pack of tissues in his hand. He says I dropped them and asks if I don’t need them. I gladly take them and we start talking. The young cyclist’s name is Paul, and he followed my call. He already knows me from the tour through Vienna, where I apparently left him behind going downhill. I’m delighted. So, someone did respond to my call.

On the final stretch of the Danube Canal, I muster all my strength and take the lead of the footbike group. I want to show the way, so I lead the group until the Donauinsel. After that, I let everyone pass and stay with the cyclist Paul. Tomáš and David are far behind us, while everyone else is well ahead, including Sandra.

After about 17 kilometers, Niki is waiting for us. It turns out that he was at the front before and suddenly missed all the footbike riders around him. Niki assumed that the route would go via Stockerau, but that’s not the case. Everyone turned right at a certain point towards Korneuburg. Paul and I also take this turn. Now Niki rides along with us.

Very soon, we find ourselves on extremely low-traffic roads towards Znojmo. I have never been here before. The route planner suggested it as a suitable route for road bikes. A good choice! The three of us are an interesting mix of ages. Paul is 23, Niki is 62, and I am 54. There’s a significant age range, but it’s not noticeable. We are ageless. We somehow become one with the road, the wind, and nature.

Paul wishes me good luck and turns back after about 30 kilometers. Eight days later, he should start the Three Peaks Bike Race in Schönbrunn. I assure him that I will be there. I definitely want to witness his first kilometers in this magnificent ultra-race.

Niki and I pass the first water station, which is at kilometer 30. I don’t stop because I’ve only finished one of my three water bottles. I force myself to drink more. It’s part of my plan. Liquid nutrition only. During a seven-hour training ride, it worked very well. Currently, it’s overcast, so it’s not as hot. The water refill stop at 30 kilometers was only intended for very hot temperatures. Keep riding, keep drinking.

Next planned water station: Großmugl, after 39 km. A gas station was expected, but it is closed, and there is no water supply. My notes tell me that a cemetery would come soon. And that’s exactly what happens. A small incline, and on the right, a cemetery comes into view. I grab two bottles, drink one empty, and fill both of them. Niki also refills his bottle. Unlike me, he drinks plain water while I mix maltodextrin powder into mine. The backpack is heavy, probably still around 6 kilograms. In the backpack, I have six water bottles filled exclusively with maltodextrin powder. Additionally, I have a full can of Isostar.

The break is very short according to the plan. We’re rolling again. When there’s a longer downhill section, Niki overtakes me and rides ahead. We have to turn left, but he continues straight. I call out to him, and luckily, he hears me. He turns back and follows me. After a few minutes, he overtakes me again. That’s how it is when you ride without a navigation device.

Originally, Niki planned to ride a century, meaning he would turn back after 50 kilometers. But now he dares to cross the Austrian-Czech border with me. The odometer shows a little over 70 kilometers. After a few more kilometers, Niki turns around. We bid farewell, and I enjoy riding alone. Well, not entirely alone. I keep overtaking Sandra uphill, and she overtakes me on flat or downhill sections. I also get overtaken by Sandra’s support vehicle, or I see her support team at the side of the road, and we greet each other. The same happens with David’s parents, who repeatedly overtake me in their car and then wait for David.

Miroslav surprises me in Načeratický

Still about 30 kilometers to go until the next stop, the next drinking water. Oh!! What’s that? Miroslav is coming towards me! Already! He’s driving a white car with the Kickdistance logo prominently displayed on the front. What joy!! Now I need to explain a few things. Miroslav is Czech, and he surprised me five years ago during my Kickdistance 2018 when he had specifically waited for me and accompanied me on a bike for 30 or 40 kilometers. He is a friendly and positive person. That one encounter was our only one. Since then, we have stayed in contact through Facebook, and a few weeks ago, Miroslav asked if he could accompany me again. I agreed, but I expressed my wish for him to accompany me in a car this time, so I could leave my backpack and make it easier for myself.

He immediately agreed. He would wait for me in Jihlava, around 165 km, and then accompany and support me until Mladá Boleslav (304 km). From there, Frank would accompany me. That was the plan. And now he had driven so far to meet me. Miroslav turns around at the first opportunity, and when my odometer shows 84 km, approximately at Načeratický, we warmly greet each other. The break suits me very well, so I gladly take water from Miroslav’s bottles and mix my liquid nutrition, explaining to him the mixing ratio. He is happy about my joy. We both just grin.

We continue. The next stops are roughly planned, depending on thirst, temperature, and terrain (inclines/descents), ranging from 20 to 40 kilometers. First, a stop before Pavlice (106 km), and then at Hladoc (143 km). Miroslav is doing an excellent job. He always stops at the highest point of a hill. This way, I don’t have to unnecessarily brake during a descent, and I can climb uphill with empty, lightweight bottles. Miroslav had bought a hamburger and a cheeseburger for me. In advance, I mentioned that I didn’t need “real” food, although it can be nice to have a hamburger at some point, even cold. Now is the time. I don’t specifically crave solid food, but it feels good. Really good. In the meantime, I have also passed the 100 km mark. It’s around the 100 km mark that I overtake David one last time. As I pass by, I tell him how incredibly pleasant it is to ride without a backpack. It truly is like night and day. With a backpack, it’s really cumbersome, at least with my backpack, which is packed and heavy. Andreas is already far ahead, as Miroslav tells me. It’s unimaginable how Andreas manages to do it, without any support and with all the luggage on the footbike!

I find out that I’m in 4th place. Norbert chose a different route, so he is further behind. Sandra seems to be trailing. In terms of distance, Norbert and she are equally far from me. David and Tomáš are currently not a threat to me. Just hold my position.

I feel remarkably good. No pain, no signs of fatigue. My body is running like clockwork. I feel particularly comfortable on inclines. The traffic here has been unpleasant for the longest time. We’re using the country road, and there’s heavy traffic on it. Miroslav can’t provide me with protection because if he were to ride at 20 km/h, it would be dangerous for both of us. One of my strengths is having a very calm riding style. I always ride precisely on the white lane marker or even to the right of it. However, riding to the right of the lane marker is also risky because you could easily veer off the asphalt and onto the grass. Anyway, no car ever comes dangerously close to me. I feel safe, and it’s fun, even though it would be more enjoyable without all the fast cars.

There are a noticeably high number of animal carcasses along the road. If I say that I see a dead animal every 2 kilometers, that might be roughly accurate. When going downhill, I rarely use the triathlon armrests. I don’t feel as secure with them. Steering becomes difficult, and braking doesn’t work at all. Sometimes the situation allows for it, and then it’s a pleasant and relaxed feeling to lounge in the aero position.

After one of these descents, there’s another construction site. There’s a traffic light because the road is single-lane for two directions. I veer off the asphalt and use the gravel path. My bike computer beeps nervously. I should have turned right earlier. I stop and turn around. There’s nowhere I could have turned. “Guido!! Guido!!” someone calls out. It’s Miroslav. He waves at me from where I should be according to the navigation. I ride back, but I still can’t find any junction, so I carry my footbike across a meadow. This little detour doesn’t cost much time. Now I ride along a gravel road with Miroslav to the next village. We are on the right track. We are in Pistov, and my odometer shows 161 km.

Not much further to Jihlava, just four kilometers. There must be a stop in Jihlava. Firstly, I can’t find my charging cable, and Miroslav needs it to recharge my batteries in the car. Secondly, I absolutely need to use a restroom. We head to the local McDonald’s. While I take care of business in the basement, Miroslav waits with my footbike and refills the bottles. A word at this point about my restroom breaks. I actually thought a lot about them in advance. These stops simply take up unnecessary time, and a full bowel also means unnecessary extra weight. That was also the reason why I switched to liquid nutrition. Surely, as often recommended, I should have completely switched to liquid nutrition five days before the race. Then I wouldn’t have had to use the restroom as frequently. In total, as will become apparent later, there would be four such interruptions from Vienna to Berlin!

I roll downhill to the main road from which I previously turned off. Miroslav suggests that I ride through the city, but I decline because I don’t feel like experimenting with a zigzag course in an unfamiliar city. Certainly, my way is longer and involves a few more meters of ascent.

Don’t Stop me Now

“Don’t Stop me Now” by Queen plays in my head as I confidently pedal as if I were still in Vienna. Everything feels so easy. No tension pain, and I don’t feel any fatigue either. Strange, because I have been suffering from increased knee problems for weeks, and my right Achilles tendon also constantly hurts slightly. Those familiar slight pains still exist. Fortunately, they don’t get worse and can be disregarded. Meanwhile, Miroslav buys a charging cable that will soon be put to successful use.

Next stop shortly after Havlíčkův Brod at 193 kilometers, then a stop at Proseč, where the odometer shows 206 km, and I quietly celebrate my first third internally. Things are going perfectly with Miroslav. He doesn’t just stop after the agreed-upon stages but also stops in between, films me, and asks if everything is okay. Yes, everything is always okay. I am in a monotonous state of being. Strangely, I don’t even perceive my body. It seems as if I am a passenger, being transported from Vienna to Berlin by means of a footbike. I have experienced this state many times. It’s genius. Due to this feeling of being a passenger, I direct my attention to the surrounding landscape and let my thoughts wander, think about nothing, or think about trivial matters. I never get bored. And this journey is completely free from exhaustion or pain.

In Církvice, after 236 kilometers, there is a slightly longer break. For the second time, I take a salt tablet. I don’t want my body to lose too many minerals and salts through sweating. You only notice the loss when it’s too late. Miroslav has recharged all my batteries. That should last me until Berlin. I attach the new cable to the footbike because my original cable only works occasionally. Typical. I never test my electronic equipment. As a result, I have two rather poor batteries with me and, for safety, two front headlights and a total of six taillights, four flashing armbands, and three special batteries for the headlights.

It starts drizzling lightly. We are at a bus stop. Miroslav hands me a cheeseburger. He’s an angel. I really mean it. With enthusiasm, I put on a sash in reflective signal yellow. One of my students gave it to me as a gift. He had sewn it specifically for me. Yes, there are such fantastic young people. I am thrilled with this gift. If I were wearing a backpack right now, the sash wouldn’t be of much use. But without a backpack, it greatly contributes to being seen and therefore to my safety.

I pick up the phone and call Frank. The last uncertainty. It worked excellently with Miroslav. If Frank wouldn’t be at the meeting point in Mladá Boleslav on time, I would have to continue unsupported. It’s doable but definitely not pleasant. Frank answers. He is already in Mladá Boleslav and has a full view of the race. The two leaders Michal and Vašek would be arriving soon, and he definitely wants to see them. What? They are supposedly 60 kilometers ahead of me? Sensational! They were actually able to maintain the high pace consistently. Madness!

Frank takes over support

Frank agrees to drive towards us so that his support starts before Mladá Boleslav. In Pňov-Předhradí, with 260 kilometers in my legs, the time has come. Frank waits by the roadside, and the joy of reunion is great. It’s already 9 p.m., and it’s getting dusk. A stop, together with Miroslav and Frank. Miroslav’s mission is completed. We take commemorative photos, and my gratitude knows no bounds. It’s simply amazing how he provided caring support for me over 180 kilometers, more than nine hours. I also use the break to change into long cycling pants. My legs are extremely dirty, black in the ankle area. Frank’s car is a station wagon, completely converted into a camping vehicle, and it has a 30-liter water tank. I can wash my legs. It’s incredible how much road dirt flows off me.

When changing from shorts to long pants, I have to take off my shoes. Now I realize the reason for the uncomfortable feeling in my left outer toes. The insole in the shoe has shifted backward. It shifted because the sole got stuck on the blister patch on the heel. The sole is now pushed up and deformed in the heel area. Decisively, I rip out both insoles from the shoe and throw them into Frank’s trash bag. This shifted sole promotes blister formation.

Was that wise? It would soon become apparent that the absence of the insole causes a slight burning sensation on the sole of my foot. I’m passionate about riding without socks, even in winter. Since I’m accustomed to it, my feet can handle it. This burning sensation on the foot is unusual and worries me a little. Would I get multiple blisters on the sole? It would be inevitable. I have no socks, no spare insoles, no spare shoes. I ignore the irritating sensation and hope for the best.

Final farewell to Miroslav. He somehow managed to buy two hamburgers and two cheeseburgers for me along the way. He hands them over in Frank’s car, along with my entire backpack and two bottles of mineral water. I head off into the night. It’s getting dusk, and it’s dark, but above all, it’s getting quieter and cooler. It’s probably the most enjoyable part of the long single-stage ride.

I feared the night for a very specific reason. I froze in the summer nights during both Kickdistance 2018 and Kickdistance 2019. That’s why this time I brought enough warm clothing, even two pairs of thick gloves. During my preparation time, I didn’t have a single nighttime ride. It was daring of me. Now it turns out that I haven’t forgotten how to ride at night, and I can immediately enjoy it. Roadkill still lies by the roadside, which I can already spot from a distance and easily avoid.

After 30 kilometers, Frank waits for me with his car. We are in Smilovice, and it’s just before 11 p.m. A short break is planned. Before this break, I already noticed a worrying decline in my ability to concentrate. I had promised Christine and myself to take sleep breaks if necessary. Now it’s time. I prescribe myself a 20-minute nap. Actually, I expected this decline to happen, if at all, around 2 a.m. Doesn’t matter! You can’t choose when it happens.

Frank’s camper van deserves a mention. The originally five-seat station wagon now only has one seat, the driver’s seat. For Frank, it’s no problem to let me have the seat. I don’t need to set an alarm. Frank would be outside, waiting for 20 minutes, and then wake me up again. That’s exactly what happens. I fall asleep instantly and am awakened by Frank, feeling completely restored. Magic!

Outside the car, I’m freezing bitterly. I put on two layers of long sleeves, and since I suspect frostbite, I also put on the thick gloves. Frank is barefoot, wearing a T-shirt and shorts. He wonders about me but lets me dress up. We continue. I feel extremely comfortable. However, after just two kilometers, I already recognize my mistake. My hands are sweating, and I know for sure that my upper body would be drenched in sweat as soon as I climb the next ascent.

So I make a stop in Mladá Boleslav. My odometer shows 304 kilometers, and the clock reveals that it’s 12:20 a.m. Gloves off, second layer of long sleeves off. Halfway there!! An uplifting feeling! From now on, I count down. Just a little over 300 kilometers to go! Laughably little, I tell myself, because I still feel very good. I continue effortlessly through the silence of the night. We ride through a wooded area, and in the middle of the road, there are individual deer, a total of 15 to 20 of them. It’s a slight downhill, and I let the footbike roll. I underestimate a small pothole and ride over it. A hard impact. Not dangerous, but I can feel that something is different. Dammit! The rear fender was pulled down by the rear wheel and completely slowed me down.

A well-known issue with footbikes with a 28-inch rear wheel. Annoying! I have to stop to fix the damage. I take out my Allen key from the handlebar bag, put on my reading glasses to see somewhat clearly, and get to work. After a few minutes, Frank arrives. He had been waiting for me and registered my standstill via GPS live tracking. Together, we straighten the fender. I take a big sip, and we continue into the night.

Shortly before Jablonné v Podještědí, my headlight battery runs out. No problem at all. I take the battery that powers the very bright taillight on my helmet and connect it to the front light. I take the spare taillight out of the handlebar bag and clip it onto my reflective sash. That’s how we continue. The electrical problem is not completely solved yet. I need to come up with something better for future races. My headlight drains the battery after seven hours on the lowest setting, and the night lasts eight hours. The taillights only last for two or three hours each. The phone, which must never run out of power, also needs multiple recharges, and the Wahoo bike computer also requires regular recharging.

A short break in Jablonné v Podještědí, the largest city before the border to Germany. My odometer shows 352 km. I gladly grab a cheeseburger and eat it. Good decision because now it’s steadily uphill. I always find the night rather unpleasant, cold and eventually too lifeless. This time it’s not so cold, supposedly only 14 degrees. I never need my gloves. In fact, the night is now very short because after just 6 kilometers, there’s coffee.

A new day begins. And I’m in third place.

Frank is waiting for me just before the highest point of a tough climb, 2 kilometers before Krompach. Odometer reads 358. The break starts at 4:37 a.m. and lasts a full 30 minutes. Frank is a hit. Instead of the passenger seat, his car has a proper kitchen where he quickly makes coffee. The morning is dawning, I remove lights and lamps from my footbike. The day breaks, it gets warm, life emerges, and all tiredness disappears. Frank keeps analyzing the race for me. On his laptop, he sees the current positions of all participants. He then looks for those positions on the map where the route is marked and calculates the distances between the riders from there.

I am now in third place. That surprises and delights me. Apparently, Vašek took a longer break in Postřelna. Vašek, David, and Tomáš are now riding together. Norbert and Sandra are far behind but still in the race. Michal and Andreas seem unreachable for me. Standing on the podium would already be a dream in this race. Another trip to the restroom. I mentioned it before. Four times in total, and each time there’s no alternative. Simply annoying. The start after this breakfast break, during which I also had a cold hamburger, is sprightly. I feel unbelievably vital. After all, I’ve been on the road for 23 hours now. There’s still a steep uphill stretch ahead. I never push. It’s not about a show of strength. No, it’s actually easy for me.

The sun! After the crest, it’s bright and fast downhill, no cars in sight, pure nature. A trike is coming towards me. The blond man waves. It’s Uwe. The next déjà vu. Five years ago, Uwe welcomed me in the Czech-German border area, still before sunrise, and accompanied me for a considerable distance. Today, he’s riding a fantastic three-wheeler, two wheels in the front and one in the back, with the rear wheel motorized. We chat a bit during the swift descent, our noses in the wind. Uwe tells me about Michal, who is incredibly strong on the road. Uwe decides to part ways relatively early. We completely forget to take a photo together. What a pity. Another déjà vu is still to come in Berlin, but I don’t want to give away too much.

In Valdek, after 387 kilometers, there’s another break. Now I’ve been on the road for 25 hours. I realize that I’m significantly slower than five years ago! Back then, I had already covered over 400 kilometers after 24 hours. Why is that? Oh well, I don’t think too much about it. The route is completely different, and most importantly, the headwind this time is noticeably stronger, constant, and gradually increasing. Pondering over it won’t change anything. I’m five years older, and I can say that I was physically rather unprepared for this race. On the other hand, I’m absolutely certain that I feel much better now than in 2018. I don’t feel any fatigue, have no pain, and I look forward confidently and with a clear mind. Clearly, it’s a significant strain, but it also has the character of an enjoyable ride. Somehow paradoxical.

We ride through Bautzen without stopping. Several border crossings between the Czech Republic and Germany are behind us, architecturally interesting wooden houses that appear to be renovated houses in the traditional style of the region. The next stop is in Neschwitz. My odometer reads 429, the air gets warmer, and I switch to shorts but still keep my upper layers on. It’s warmer, but still overcast. The wind picks up. Unfortunately, the wind is from the north-northwest, directly head-on. Frank and I are puzzled: Vašek keeps breaking away and getting closer to me. The distance is not yet threatening. What’s threatening is the speed at which he manages to separate himself from David and Tomáš. Yes, Vašek is a young, strong, fast rider. I make a projection. In three hours, he could overtake me, and on flat terrain, he is guaranteed to be faster than me. Flat terrain is my weak point. Sandra is also faster than me on flat terrain.

At the moment, my race seems bizarre to me. I don’t see myself as a participant. I see myself as a spectator. I let Frank tell me everything in great detail and eagerly follow along, wondering if I’ll be able to hold onto third place, and I’m a big fan of Michal, who is already six or seven hours ahead of me. I also wholeheartedly admire Andreas, who is positioned roughly in the middle between Michal and me, unsupported, with all the negative circumstances. So, Andreas may be three hours ahead of me. At least. Insane! It’s like different worlds! I’m also enthusiastic about Sandra, who is still fighting. I’m not sure what exactly she’s dealing with, but I think she simply isn’t used to the long climbs. She was already pushing in Austria when the inclines were short and not even that steep. In the meantime, I’ve become a big fan of Norbert too. Besides Andreas, he’s the only one without support, and apparently, he chose less heavily trafficked roads. And to complete the picture: of course, I’m also a fan of Tomáš and David, who consistently ride at their own pace, taking turns drafting each other.

Vašek? Yes, of course, he’s a hero too. His inconsistency unsettles me. Sometimes, as Frank tells me, Vašek is at the same level as the other two, then he’s ahead again, and then he falls back again. Strange! I must admit it makes me nervous. On the other hand, it’s also nice to see that he never really gets closer to me. My third place seems less and less threatened. Now I just have to focus more on myself. No riding mistakes, no accidents, no drop in performance.

In Wittichenau, the sun shows its strength, and my odometer shows 444 km. Once again, I’m in search of a restroom. I find a public toilet near the main square. Quickly in I go. I enjoy the shade and the opportunity to briefly look at the map on my phone. Frank’s reports are spot-on. He’s doing a great job. I can fully rely on his information. I never doubted the accuracy of his kilometer counts, but it’s satisfying to see the map with all the current positions. The three-person team behind me is already very far behind, probably 40 kilometers or even more. That feels good.

Once again, at the main square, I apply sunscreen with SPF 50. That should be enough for the rest of the day. I quickly refill my water bottles. Undeterred, I continue following the navigation instructions of my bike computer. I don’t wear gloves. I feel that gloves reduce my sensitivity, and it would bother me if they became sticky from maltodextrin over time. Every time, I can wash my “naked” hands with fresh water. There’s another advantage to riding without gloves. The backs of my hands get nicely tanned by the sun. By the way, I also ride without glasses. That is, I ride without sunglasses. Most of the time, I wear my prescription glasses because they improve my vision, especially in poor light conditions. Yes, in a way, I’m unusually puristic on this journey, even without socks. Yes, the soles of my feet are still burning. It’s like walking barefoot on sand and small stones. The small micro-injuries on my skin are irritated a little more with each kick. However, I tolerate it well. I’m still far from experiencing real pain.

Oh, about the pain, a small note. I’m sure I packed headache tablets in Vienna. The only medication I know of is for headaches, sometimes caused by not drinking enough. In Canada, too, my only medicine was headache pills. But now I can’t find them. No idea where I put them. Typical for me. It reminds me of the charging cables. Miroslav didn’t have to buy any. They were all in my backpack, well hidden, so that I would only discover them later in the hotel room in Berlin.

I roll through Hoyerswerda, Frank’s hometown. Unfortunately, I haven’t seen Frank in a very long time. I don’t see much of Hoyerswerda. Barely in the center, I leave it again. Yes, Frank has a completely different way of providing support than Miroslav. Both are good. Frank is somehow invisible, and just when I think I need him, he’s already there. And he’s always in a good mood, funny, thoughtful, and it seems to me, filled with invincible joy.

But now I miss him. It starts raining harder, and my rain gear is in his car. In Allmosen, odometer reading 474, I spot a train station and take shelter under a protective canopy. The navigation route indicates a cycle path. Frank couldn’t possibly have taken that route. How and where could I find him now? I don’t want to ride for too long without a rain jacket! I grab my phone. Shit! Battery only 4%! Fortunately, I reach Frank. He actually drove along the cycle path with the car and is only a kilometer past the train station. I charge my phone in my waist bag and ride at full speed. As promised, I meet him after a kilometer. The rain subsides, but I still put on my rain jacket. It had gotten noticeably colder. A hamburger, a banana, a salt tablet, refill the bottles. I lost twenty minutes due to this double rain break.

Headwind and Monotony

The hours that follow are something special, actually in a negative sense. The headwind is truly relentless and strong. The average speed keeps dropping. The projected arrival time keeps getting further away. At one point, I roughly calculate that I still have to be on the road for nearly ten more hours. It wears me down slightly. And yet, the feeling of extreme confidence dominates. I never doubt that I will arrive in a reasonably good time, and my mental calculations predict that I should reach the checkpoint with the 582.5 kilometers in under 39 hours.

Monotony!! It reminds me of 2018. Back then, there was also headwind, and I perceived the very long, flat ride as an uphill climb. Now it’s exactly the same for me. The headwind is much stronger than five years ago. Even though I know for sure that the roads have 0% gradient, I perceive it, even visually(!), as if I’m constantly riding uphill at a 2% incline. Sometimes, my bike computer tells me that it’s pleasantly downhill. I try to coast, but I quickly get slowed down by the headwind again. It’s hot.

Occasionally, I ride through small forests or clusters of trees. The shade is a brief pleasure. When the wind becomes brutally strong on long straight sections, Frank provides me with a draft from his car. This generally works well, but I also end up breathing in diesel fumes. The car’s cruise control can only be activated at speeds above 30 km/h, and we’re riding between 13 and 18 km/h. The extremely unpleasant part is that I now lack the strength to catch up with Frank when he accelerates from, for example, 15 km/h to a ridiculous 17 km/h. Then the draft breaks off, and I lose Frank. Of course, he immediately notices this and slows down. Then he becomes too slow for me again.

We engage in this drafting over a longer distance repeatedly. It doesn’t work when the wind is coming from an angle. These assists certainly help me make faster progress. The regulations explicitly state that drafting is allowed. It doesn’t mention that the draft must come from footbikes. A stop in Buckow (506 km), a stop in Zauche (530 km), and then finally a stop just before Zossen (567 km). From now on, I want to ride completely without drafting, fully focused on the race! I ask Frank to wait for me after the checkpoint. I’m now riding with very light luggage, which includes just one water bottle. I have the repair kit with me, but the pump stays in the car. Risky.

As if I were a wild youngster, I kick hard and give a lot, not everything, but considering the hours I’ve ridden so far, I give damn much. And it’s a lot of fun. Everything is so much more pleasant than five years ago. It seems to me that I could ride 700 or 800 kilometers as well. Once again, Queen’s “Don’t Stop Me Now” echoes in my mind. It’s just awesome. The heat subsides. I follow the navigation instructions.

My personal nightmare at the historic checkpoint

What follows is like a nightmare. It’s really hard to comprehend. I myself set the route, and of all people, I am now convinced that there must be a shortcut along the B96. The checkpoint is not a single point; it’s a broad area, and the timing starts as soon as the area is entered. I change lanes, ride onto a bridge. The odometer shows 582.2 km. It shouldn’t be much further. I keep riding, and passing cars honk at me. Oh, apparently, the road becomes a highway, which means it’s prohibited for bicycles. I find a cycle path to the left of the main road, ride on it, look at my phone instead of my bike computer’s navigation. On my phone, I don’t see the exact route, but I see the checkpoint and my current position. Oh, I still have to keep going on the road.

Damn, I’m riding on the highway. Time is passing, and it’s getting darker. My lights are in Frank’s car. This is such shit. I see that there are roads below this highway. Apparently, I should go there. Cars honk at me again. I climb over a fence with the footbike, ride through a meadow, and enter an industrial area. I’ve been on the road for 39 hours. This can’t be happening. Due to my own stupidity, I go from silver to bronze. Gold is under 31 hours, silver is between 31 and 39, and bronze is over 39.

I somehow end up on Dahlewitzer Landstraße, and this should be the checkpoint. I ride up, look at my phone. Still haven’t reached it. I keep riding. Now, three minutes late, I should have reached the point. However, I’m still not entirely sure. I turn around because apparently, I’m going in the wrong direction. I’m moving away from Berlin. What I didn’t realize and don’t know at this point is that the stupid phone always rotates the map based on the direction of travel, and north is not at the top. So, in the belief that I’m heading toward Berlin, I’m actually moving away from it. Frank is nowhere to be seen. I call him because it’s gradually getting dark. He finds me since I’m a dot on his GPS map.

While waiting for Frank, I post about my mishap. It has to be done. That’s the only way I can internally neutralize it. Throughout the journey, I was accompanied by the knowledge that many people are watching me online. It’s very good for me. It pushes me. It’s like having a virtual audience that acts as legal doping for me. In this race, communication only goes in one direction. I don’t find the time to read comments or posts. It’s a shame. It doesn’t bother me. I know people are well-disposed towards me and are cheering me on. And it’s precisely for these people that I now share the story of my mishap while waiting. Actually, this fiasco is typical for me. I often get lost, and very often it’s because my planning is good, but during execution, I don’t stick to my own plan. A psychologist should examine this in detail. Unbelievable in numbers: km 582.2 at 20:44; km 585.8 at 21:12. Approximately 7 km/h travel speed for half an hour. This completely ruins my entire ride!

Frank appears. He had waited for me at the Berlin city limit sign, also to take a nice photo. Now it’s too late for that. How on earth was I supposed to find the city limit sign? There must be dozens of them. I mount my lights, put on a long-sleeved jersey, and refill two bottles. I leave the third bottle in the car. It’s not much further to the Brandenburg Gate. I follow Frank and start to despair internally once again. Why are we driving away from Berlin? What a stupid detour! That wasn’t planned like this! At this point, I’m not aware that my phone is constantly playing tricks on me. I believe we’re heading south, farther and farther, but I trust Frank.

We come to a longer stretch of cobblestones. I ask Frank through the open car window what this is about. Is he taking me to some city sign just to take a photo? I’m slightly annoyed because I don’t want to lose any more time now. No, it’s the bike path that I had planned. Everything feels unfamiliar to me now. My bike computer tells me that we’re on the right track. I’m thoroughly confused. Why are we heading south?

The final kilometers to the destination

Oh, Bernhard is coming towards me!! Déjà vu number three. First Miroslav, then Uwe, and now Bernhard. Bernhard is an Austrian living in Berlin, and he accompanied me with Martina for the last 30 kilometers five years ago. What a joy! His company is very beneficial for me in several ways. Firstly, I can blindly rely on him and just follow him. Secondly, he knows great routes, with long stretches without traffic lights. And thirdly, he sets quite an ambitious pace. I like that. We wait for Frank at the Berlin city limit sign. It would be nice to have a commemorative photo. Frank doesn’t come. I call him again and find out that he’s already near the Brandenburg Gate. Okay, let’s waste a few more minutes for no reason. It’s dark, and Bernhard takes a few pictures of me without flash.

Now we’re starting. A truly brilliant final sprint that stretches over more than 15 kilometers, with a small uphill section, actually. Bernhard sets a nice pace, and I follow him. I struggle at times, but it’s fun. The bike paths in Berlin are not suitable for footbikes. There are often irregularities, and I end up with the footbike deck hitting the ground. Bernhard knows good routes. We certainly ride more meters but fewer seconds. My odometer shows 607, 608, 609. I ask when we’ll finally reach the destination. Sometimes I think we’re going in circles. My brain is playing tricks on me again. I’m familiar with that. I’m having hallucinations again. It always happens when I’m tired and it’s nighttime. The hallucinations no longer bother me. By now, I know that I’m seeing things that simply don’t exist. Specifically, my light is shining on Bernhard, and the resulting shadow often appears to be filled with people in my perception. That means I have the impression that Bernhard is running people over. I know my brain is giving me false impressions. We’re getting closer to the finish. Unlike in the past, this time I don’t have tears of joy in my eyes. I’m happy, but in control. I’m extremely glad, joyful, and in a great mood. At Pariser Platz, I hit the stop button. It’s exactly 611.09 kilometers and a travel time of 41 hours, 7 minutes, and 34 seconds. What are over 600 kilometers, and who cares that it took me two hours longer than in 2018? I’m third, damn it! I managed to maintain my position for the last 250 kilometers!

At the Brandenburg Gate, the faithful and reliable, helpful and tireless Frank is waiting! He has prepared beer, just as agreed weeks ago. A beer for me in a mug, explicitly not cold, rather lukewarm. Cheers! We grin at each other. Goal!!! Bernhard, the brave and fast guide, also gets a beer. We briefly celebrate the madness of the ride around 11 pm. It’s a shame that the reception committee is so small. Bernhard was there for places 1 and 2. There were quite a few fans at the finish then. Of course, ten hours later, no one is waiting here. As a participant, I don’t really care, but as an organizer, it bothers me. Next time, it can’t be like this! Next time, every finisher has the right to have someone waiting for them at the finish line and to have a finish photo taken.

My finish photo is staged. I lie flat on the ground in front of the Brandenburg Gate, pretending to be exhausted. I came up with this idea sometime within the last 100 kilometers. The photo turns out just as I had imagined. I now find out that Sandra finished the race. She had covered well over 400 kilometers but had to stop due to pelvic problems. She wrote about it on Facebook. It’s really unfortunate. In my eyes, she is no less of a hero than if she had made it to the finish. Sandra is an extreme fighter, and she has what it takes to complete the Vienna-Berlin race. This time, things just didn’t go well for her.

Here, in the quiet, fresh Pariser Platz at night, I admire all the participants. Beforehand, I casually said that everyone is a hero, regardless of their finishing time. That was just something I said. But now, here, with my two companions, I stand in the calm of the night and realize that everyone truly is a hero, each and every one of them in a unique and sensational way. Yes, I even include myself. I’m the oldest participant in the race. In a few months, I’ll be turning 55. The average age is 41.5 years. I’m also the only one who has already ridden the route with a footbike and facing the challenge again is certainly not easy. Oh, I could write a whole page in Word about each and every one of them now.

After 15 minutes, we finish inhaling the air in the finish area. Bernhard has 100 fast kilometers in his legs and is looking for the fastest way home. I will meet Frank in a few minutes at the Victory Column to follow him to the hotel on Franklinstraße. Said and done. Frank is already waiting for me. I follow him, and after a short night ride, we arrive at the hotel.

My hotel, my race office

Check-in. Everything is very friendly here. Frank brings the full box that I had sent him by mail up to the room for me. He also carries the fenders that were disassembled after the rain into the room. “Thank you, dear Frank. See you tomorrow at the celebration!” What a day! What a race. David, Tomáš, and Norbert are still in the race. They are in their second night within a non-stop race. Crazy, simply crazy.

I enjoy the shower. My feet and even my palms have suffered a bit. There will probably be blisters tomorrow. No sunburn, no significant pain. Yes, my muscles are all tight, and I’m glad to finally be able to fall into the soft, clean bed.

The next morning, I wake up without an alarm, just before 8 o’clock. I had slept deeply and feel genuinely rested. I throw my shoes from the ride into the trash can. From the box, I take out new shoes and discover that Frank didn’t even open the packet of liquid nutrition powder. That means I consumed only the amount of nutrition intended for the first half of the 611 kilometers throughout the entire race. Yes, it’s actually quite annoying because there was still a lot left from that first half ration. Did I miscalculate that much? I had planned for 2.6 kg of powder, and I only used 1.2 kg. I never lacked energy. I learn something again. Next time, I’ll have less food with me, which means less weight and volume. To my great surprise, no blisters on my feet or hands. I feel like after a half marathon. Kickdistance leaves hardly any physical traces on me.

Breakfast buffet. I’m all alone, and the selection is fantastic. That’s why I take my time and eat until I’m full. In my case, this takes a long time, especially after a 41-hour footbike ride. Norbert sends me a message. He is at the Brandenburg Gate and wants to come to my hotel to return the tracker. Tomorrow he has to work, so he’ll go home immediately and unfortunately won’t be able to attend the celebration. How crazy is that? Noro, as he calls himself, rode unsupported for 50.5 hours, spent two nights outdoors, and then drives home to go to work the next day. “What a hero!!!”

I go to my room, which is also my race office, because my main task now is to determine all the times so that David and I can fill out all the certificates correctly before the ceremony. Big problems arise. I can’t read the times online, and only Michal and Andreas had uploaded their GPS files to Strava. I contact the Czech timekeeper, who fortunately responds to me. He sends me an Excel table with the measurements of all participants and all control stations. Unfortunately, the table has gaps and errors. I’m relatively desperate.

Small replacement celebration

Noro contacts me. He’s in the lobby. I’m overjoyed to see the hero of heroes and express my enthusiasm unequivocally. Sandra is also suddenly here. She couldn’t resist accompanying Noro through Berlin to the Brandenburg Gate. Micha, one of Sandra’s support crew, is here too, as well as Sandra’s son. They all have a 600-kilometer drive ahead of them and won’t be able to attend the celebration. So we stay here together for a while, laughing, sharing stories of our experiences and feelings, and celebrating in a small way the great adventure.

Sandra and Noro return the tracker to me. We take a group photo. Farewells, gratitude, joy. That was so beautiful now!! Back in my race office, I reconstruct all the rides so that the running times assume credible values. I clean the footbike, charge the batteries for the lights and bike computer. I take the trophies and medals out of the box, pack everything into a small backpack, and set off on the footbike for the awards ceremony.


40 minutes ride to Stadtklause. The venue was chosen by Frank. Perfect! Absolutely the right place for us. We first sit and stand outside, then move into a cozy room reserved just for us. Stadtklause could exist in the same form in Vienna, visited gladly by students and the young at heart, serving good home-cooked food. David and I go over all the times again and fill out the certificates. We all eat, have a little beer. The awards ceremony must take place outdoors. It’s too dim inside Stadtklause. Michael, our photographer, prepares everything perfectly. A beautiful, colorful house wall serves as the background. A table holds the trophies and medals, and next to it is the large Kickdistance sign.

The award ceremony begins with a surprise. I call Michael up first, and he thinks it’s a joke. The idea came to me yesterday at the finish line. Bernhard agreed to quickly create a certificate of “praise and thanks” for Michael’s efforts. Bernhard had brought the beautiful certificate, and now I get to present it. Applause.

We have five finishers. Unfortunately, Sandra, Noro, and Vašek are not here. By the way, before I forget to mention it, Vašek had already ended his race at the halfway point, namely in Postřelna. I’m not aware of the exact circumstances. There’s talk of cramps. Postřelna has a special significance because Tomáš lives there. He allowed all of us to use his house for a break. Since Tomáš and David rode together for most of the time, like twins, it turned out that David’s parents took a longer break at Tomáš’ house to drive directly to Berlin from there. Tomáš’ wife Blanka then provided support from Postřelna to Berlin. Blanka had Vašek’s tracker in her car. This explains why Frank and I were so surprised by Vašek’s ride.

I call Tomáš and David up, congratulate them joyfully, and get to hang the finisher medals around their necks. They share fourth place. Change of roles. Now David congratulates me and hangs the finisher medal around my neck, presenting me with the third-place trophy. I’m overjoyed. It’s a magical moment. At that exact moment, the material value of the trophy transforms into a material-ideational value. The trophies are my artworks, my creations. I could have easily made a trophy myself and put it in a glass display case. But that would have been nothing more than a glittering cup. This particular trophy, this testament to the third place in Kickdistance 2023, somehow has something sacred for me.

There’s no time for long moments of reflection. The ceremony continues. I call Andreas up. I really can’t say whom I admire more, Andreas for his extremely fast unsupported ride or Michal for finishing in under 31 hours. For me, they are both gold. For the sake of accuracy, I present Andreas with the silver trophy and finisher medal. If there had been more unsupported participants, I would have definitely made a separate classification. Next year, then.

Finally, the star comes forward: Michal! His ride is legendary. That can be said already. With awe and admiration and at the same time, great joy in friendship, I present him with the gold trophy and finisher medal. Thunderous applause. There are about 15 of us. A small circle, but the atmosphere is indescribably joyful, familial, and warm-hearted. We stay outside for a while longer. Then we go back to our room, where the evening continues in a state of bliss. The group disperses around 9:30 p.m. Apparently, we’re all tired. My joy doesn’t end. During the ride back to the hotel, I have teary eyes of emotion, gratitude, and joy. No accidents, no injuries, and in the end, a unifying spirit that cannot be forced and simply arises when everything aligns. Thank you all!

  Guidos Bericht

Mein Kickdistance 2023

Guido – Organisator und Teilnehmer

Elf Monate vor dem Start registrierte ich die Domain und bald schon gab es unter dieser Adresse eine Website mit ersten Informationen. Ein Countdown war eingerichtet. Noch über 300 Tage bis zum Start. Bei der Vor-Registrierung meldeten sich 5 Damen und 22 Herren. Es folgte eine Qualifikation, sodass eine Dame und elf Herren übrig blieben. Ich entwickelte ein Logo, suchte und fand ein Unternehmen, das das Live-Tracking übernimmt, ich gestaltete Finisher-Medaillen und Pokale, ließ diese produzieren, versendete sie rechtzeitig nach Berlin. Ein Treffen am Tag vor dem Rennen wurde organisiert, ebenso ein Treffen am Tag nach dem Rennen.

Meine Vorbereitungs-Aktivitäten beruhten nahezu ausschließlich auf das Organisatorische zum Event. Ernsthafte Vorbereitungen aus der Sicht des Teilnehmers Guido gab es nicht. Wirklich nicht. Der Juni forderte mich in vielfacher Weise. Mir blieb wirklich keine Zeit zum Trainieren. Bemerkbar machte sich dies, dass ich nur noch 64 kg wog. Normal habe ich 66 kg. Immer, wenn ich Gewicht abnehme, werden die Muskeln weniger, denn Fett gibt es bei mir kaum. Somit ging ich wenig-trainiert und mit sehr wenig Muskeln, sehr wenig Kraft an den Start.

Meine Power schätzte ich so ein: 10% Körperliche Stärke, 90% Mentale Stärke. Beides ist wichtig. An der Körperlichen Stärke konnte ich jetzt nichts mehr ändern. Der Countdown an der Homepage zeigte, dass es nur noch zwei Tage bis zum Start seien. Die Wetterprognosen wechselten. Mit Regen war zu rechnen, ebenso mit leichtem Gegenwind und auch mit Hitze dort und da.

In letzter Sekunde begann ich mich um Ausrüstung und das Setting des Tretrollers zu kümmern. Meinen Kotflügel für das Hinterrad fand ich nicht mehr. Wahrscheinlich hatte ich ihn vor langer Zeit bei einem Rennen zerstört. Ich musste schnell neue Kotflügel kaufen. Am letzten Tag kaufte ich auch noch eine kleine Tasche für den Lenker. Eigentlich wollte ich am Donnerstag alles fertig vorbereitet haben, sodass am Freitag alles entspannt und ruhig ablaufen könne. Ich schaffte es nicht. Typisch für mich. Starten wir also mit der Geschichte.

Freitag, früher Nachmittag. Ich hole Andreas vom Bahnhof ab. Andreas ist selbst am Bahnsteig schnell. Kaum erspähe ich ihn, fährt er auch schon die Rolltreppe hinab. Es ist schwer, ihm zu folgend, doch dann habe ich ihn. Wiedersehensfreude! Im Vorfeld zu Kickdistance hatten wir endlos einander geschrieben und Probleme erörtert, Lösungen entwickelt. Ihm schaute ich auch die Sache mit den Triathlon-Armauflagen ab.

Gemeinsam rollern wir durch die Hitze der Stadt zur Wohnung meiner Tochter Victoria. Die Wohnung wird Andreas zur Verfügung gestellt. Während sich Andreas schnell duscht, kümmere ich mich um die GPS-Tracker, die mich die letzten Stunden zur Verzweiflung brachten. Die Tracker waren mit der Post bereits vor einigen Tagen gekommen. Nun musste ich sie aktivieren. Dies gelingt mit einem Ladegerät. Sobald der Tracker elektrischen Strom bekommt, sollte er sich einschalten und seinen Standort erkennen. Den Standort kann man dann auf der Landkarte der Website ersehen. Fünf von acht Trackern sind jetzt in Betrieb. Bald sind es sechs, dann sieben und endlich acht. Ja, leider benötigen wir keine neun. Kurz vor Andreas’ Ankunft hatte ich erfahren, dass David Leitheiser verletzungsbedingt nicht an den Start gehen kann. So kontaktiere ich auch schnell noch das Unternehmen, das für die Zeitnehmung verantwortlich ist. David wird aus der Wertung genommen. Alles perfekt.

Andreas und ich rollern zum Museumsquartier, wo um 16 Uhr unser aller Meeting stattfinden sollte. Nach weniger als zwanzig Minuten waren wir am Treffpunkt, zu früh. Wir waren die Ersten. Bald schon kommt Michael und ich bin richtiggehend gerührt als ich „mein Baby“ sehe, nämlich die große Kickdistance-Tafel, die nun vor unserem 20 Plätze fassenden Tisch aufgestellt wird. Ja, Kickdistance ist meine Erfindung, mein Baby und das Logo ist auch mein Werk und nun prangt es vor dem Café Leopold im Museumsquartier.

Nach und nach kommen Teilnehmer und Betreuer. Sehr spät kommt dann auch Sandra, unsere einzige Teilnehmerin. Sie steckten während der Herfahrt in einem Stau. David Leitheiser war zu meiner großen Überraschung in Wien und nun sitzt er bei uns, bedauert freilich seine Sehnenentzündung im Fuß, die ein Tretroller verunmöglicht. Aus der geplanten Stadtrundfahrt mit den Tretrollern wird nichts. Es beginnt leicht zu regnen. Ah, da stößt noch Michal zu uns. Wir sind nahezu komplett. Vašek schafft es heute nicht mehr zu uns. Das bedeutet, alles Bürokratische müsse mit ihm dann morgen, kurz vor dem Start, erledigt werden. Von allen anderen habe ich die ausgefüllten und unterschriebenen Formulare zur Teilnahme. Meine Tracker sind ebenfalls alle an die Fahrerinnen und Fahrer verteilt. Michal übernimmt auch Vašeks Tracker. Nach fröhlichem Beieinandersitzen treten wir kurz vor 20 Uhr die Heimfahrten an. Zwei sehr lange Tage warteten auf uns.

Wie erwartet komme ich später als geplant ins Bett, denn ich packe noch alles zusammen, suche auch noch dies und das, finde letztlich alles und staune, wie prall gefüllt und schwer mein Rucksack ist. 160 Kilometer werde ich morgen unsupported fahren und zur Sicherheit habe ich alles für die ersten 300 Kilometer bei mir. Panik kommt auf, ich hätte zu wenig an Kohlenhydraten getankt. So mache ich mir noch 500 Gramm Tortellini und verzehre sie hastig. Christine klebt mir Tapes an die Stellen, wo morgen die Rucksackriemen aufliegen. Im Zuge einer Trainingsfahrt wenige Tage zuvor merkte ich, dass schnell die Haut aufgescheuert werden kann. Und das muss unbedingt vermieden werden.

Schnell schlafe ich ein. Alle Akkus sind geladen, alle Trinkflaschen aufgefüllt, Geld, auch Tschechische Kronen, Reisepass, Führerschein, Adresse der Unterkunft in Berlin,… Alles klar, nichts ist mehr unerledigt.

Samstag. Um 4:30 läutet der Wecker. Ich werde aus einem tiefen Schlaf gerissen und weiß im Augenblick gar nicht, warum ich denn „mitten in der Nacht“ aufgeweckt werde. Nach und nach wird mir klar, dass ich in einer Stunde am Stephansplatz sein müsse. Kaffeemaschine ein, Blasenpflaster auf die Fersen als Präventivmaßnahme, Anziehen, Schuhe gut zubinden, nicht zu fest und nicht zu locker, eincremen mit Sonnenschutz, Kaffee trinken. Schnell noch ein angenehm entleerender Toilettengang. Christine, die beim Start dabei sein möchte, macht sich ebenfalls ausgehfertig.

Ich schnappe den vollbepackten Roller, habe den Rucksack um und den Helm auf. So gehe ich auf die Reise und sage Christine ein erstesmal „lebe wohl!“ Die Sonne ist bereits aufgegangen und obwohl es hell ist, brennt noch die Straßenbeleuchtung. Kein Verkehr. Auf schnellstem Wege, also entlang der Kärtnerstraße, fahre ich zum Treffpunkt, komme um 05:30 an. Ein seltsames Gefühl, überwiegend positiv. Es mischt sich eine Stimmung der Aufgeregtheit vor einem Start mit dem leichten Angstgefühl das ich von vor einer Prüfung kenne.

Würde alles mit den Trackern klappen? Würden wir auch pünktlich starten können? Was wird mit Vašek sein? Schaffe ich auch alles Bürokratisches innerhalb der knappen Zeit? Kommen Davids Eltern, um den Karton für das Versenden der in Berlin eingesammelten Tracker für mich mitzunehmen. In Berlin muss ich die Tracker zu einem Postamt bringen. Ja, und ein T-Shirt für die Siegerehrung würde ich auch gerne ins Auto zu Davids Eltern geben.

Interessant, in meinem Kopf dreht sich wirklich alles um das Organisatorische. An mich und mein Rennen denke ich gar nicht. Gerhard und Daniela sind die Ersten hier. Sie sind Tretroller-Enthusiasten und hervorragend gute Fotografen. Ich bin so froh, dass sie gekommen sind. Und sie tragen auch das T-Shirt von Kickdistance 2018. Davids Eltern kommen. Davids Mutter hat ein T-Shirt von Kickdistance 2019. Ah, das ist berauschend für mich. Meine Erfindung Kickdistance zeigt Größe! Christine ist auch schon da. Ich fühle mich wohl. Michael kommt mit dem Auto, stellt seinen Kickdistance-Aufsteller auf für sensationell tolle Gruppenfotos. Nach und nach kommen alle, recht spät auch Vašek. Alles Bürokratische klappt. David rollt gehetzt an. So viele Ampeln waren auf Rot. Wir haben noch ausreichend Zeit. Andreas macht als einziger Dehnübungen.

Von Wien bis zur Tschechischen Grenze

Die Zeit beginnt jetzt schneller zu fließen und das Gruppenfoto wird ziemlich genau um 6 Uhr geschossen. Wir nehmen also alle miteinander Aufstellung. David und ich zählen laut von herunter „Five, four, three, two, one, KICK“. Wir verlassen den Stephansplatz und genießen das leichte Gefälle die Rotenturmstraße hinunter zum Donaukanal. Begleitet werden wir von zwei Tretrollerfahrern aus Österreich, Christian und Niki. Leider folgten meinen vielen Aufrufen in Medien und Sozialen Medien keine Menschenmassen. Samstag um 6 Uhr morgens ist den meisten dann doch zu früh.

Wir bewegen uns auf Radwegen vom Zentrum Wiens ins 19 Kilometer entfernte Korneuburg. Kein Regen, kaum Wind. Eigentlich optimal. Noch sind wir eine große Gruppe, für meine Verhältnisse zu schnell. Andreas fährt ganz vorne, dahinter Michal und Vašek, Norbert, Sandra und ich. Was mich bereits entlang des Donaukanals verwundert ist Sandras Geschwindigkeit. Sie ist deutlich kleiner als ich und ihr Treten wirkt keinesfalls hektisch, wenn sie mich bei 22 km/h überholt. Was ist ihr Geheimnis? Ich werde es nie erfahren.

Ein Radfahrer taucht neben mir auf. Er hält eine Packung Papiertaschentücher in der Hand. Die hätte ich verloren. Ob ich sie nicht brauche. Ich nehme sie gerne und wir kommen ins Gespräch. Paul heißt der junge Rennradler und er sei meinem Aufruf gefolgt. Er kenne mich bereits von der Tour durch Wien, wo ich ihm bergab davongefahren sein soll. Ich freue mich. Da war also doch jemand meinem Aufruf gefolgt.

Am letzten Stück Donaukanal mobilisiere ich all meine Kräfte und setze mich an die Spitze der Tretroller-Gruppe. Ich möchte den Weg weisen und so führe ich bis zur Donauinsel die Gruppe an. Danach lasse ich alle ziehen und bleibe mit dem Radler Paul zusammen. Tomáš und David sind deutlich hinter uns, alle anderen deutlich weiter vorne, auch Sandra.

Nach etwa 17 Kilometern wartet Niki auf uns. Es stellt sich heraus, dass er zuvor ganz vorne war und ganz plötzlich alle Tretroller-Fahrer um sich herum vermisste. Niki hatte angenommen, die Route führe über Stockerau. Dem ist aber nicht so. Alle sind an einer bestimmten Stelle rechts weggebogen nach Korneuburg. Diese Abbiegung nehmen Paul und ich ebenfalls. Niki fährt am nun mit uns.

Sehr bald schon befinden wir uns auf extrem verkehrsarmen Straßen Richtung Znojmo. Hier war ich noch nie zuvor. Der Routenplaner hatte dies als eine für Rennräder geeignete Strecke vorgeschlagen. Eine gute Wahl! Wir Drei sind eine interessante Altersmischung. Paul ist 23, Niki 62 und ich 54. Die Spanne ist groß. Man merkt sie jedoch nicht. Wir sind alterslos. Wir sind irgendwie ein großes Ganzes, wir verschmelzen mit der Landstraße, mit dem Wind, mit der Natur.

Paul wünscht mir noch viel Glück und wendet nach etwa 30 Kilometern. Acht Tage später sollte er in Schönbrunn zum Three Peaks Bike Race starten. Ich sichere ihm mein Kommen zu. Unbedingt möchte ich dabei sein, wenn er die ersten Kilometer in diesem grandiosen Ultra-Rennen macht.

Niki und ich kommen bei der ersten Wasserstelle vorbei. Das ist bei km 30. Ich bleibe nicht stehen, denn es ist erst eine von drei Trinkflaschen leergetrunken. Ich zwinge mich dazu, mehr zu trinken. Das gehört zu meinem Plan. Nur Flüssignahrung. Während einer Siebenstunden-Fahrt im Training klappte das sehr gut. Momentan ist es bedeckt und daher auch nicht so heiß. Der Wasser-Nachfüll-Stopp nach 30 Kilometern war nur vorgesehen bei sehr heißen Temperaturen. Weiterfahren, Weitertrinken.

Nächste Wasserstelle laut Planung: Großmugl, nach 39 km. Eine Tankstelle war erwartet. Diese ist jedoch geschlossen und Wasserleitung gibt es nicht. Meine Notizen sagen mir, dass bald ein Friedhof kommen würde. Genau so ist es. Ein kleiner Anstieg und rechts ist ein Friedhof zu erkennen. Ich schnappe mir zwei Flaschen, trinke eine leer, um beide dann anzufüllen. Niki füllt auch seine Flasche nach. Anders als ich trinkt er reines Wasser, während ich mir Maltodextrin-Pulver ins Wasser mische. Der Rucksack ist schwer, bestimmt immer noch 6 Kilo. Im Rucksack habe ich sechs Trinkflaschen, die ausschließlich mit Malto-Pulver gefüllt sind. Zusätzlich habe ich noch eine volle Dose mit Isostar.

Die Pause ist planmäßig sehr kurz. Schon sind wir wieder rollend. Als es einmal länger bergab geht, überholt mich Niki und fährt vor. Es ist nach links abzubiegen. Er fährt gerade. Ich rufe ihn. Zum Glück hört er mich. So wendet er und fährt mir nach. Nach einigen Minuten hat er mich wieder. Ja, so ist das, wenn man ohne Navigations-Gerät fährt.

Eigentlich wollte Niki einen 100er fahren, also nach 50 Kilometer wenden. Nun aber wagt er sich mit mir über die Österreichisch-Tschechische Grenze. Der Tacho zeigt etwas mehr als 70 Kilometer. Nach wenigen Kilometer dreht Niki dann um. Wir verabschieden uns und ich genieße das Alleinefahren. Gut, ganz alleine bin ich gar nicht. Immer wieder überhole ich bergauf Sandra und in der Ebene oder bergab überholt sie mich. Auch werde ich immer wieder von Sandras Betreuerfahrzeug überholt oder ich sehe ihre Betreuer am Streckenrand und wir grüßen einander. Dasselbe erfolgt mit Davids Eltern, die mich immer wieder mit dem Auto überholen, um dann auf David zu warten.

Miroslav überrascht mich in Načeratický

Noch gut 30 Kilometer bis zum nächsten Stopp, bis zum nächsten Trinkwasser. Oh!! Was ist das? Mir kommt Miroslav entgegen! Jetzt schon! Er fährt ein weißes Auto und hat das Kickdistance-Logo vorne, deutlich sichtbar aufgeklebt. Welch Freude!! Dazu muss ich jetzt einiges erklären. Mirolsav ist Tscheche und er überraschte mich vor fünf Jahren bei meinem Kickdistance 2018 als er auf mich eigens gewartet hatte und mich 30 oder 40 Kilometer mit dem Rad begleitete. Er ist ein freundlicher und positiver Mensch. Diese eine Begegnung war unsere einzige. Wir pflegen seither jedoch über Facebook Kontakt und so fragte mich Miroslav vor einigen Wochen, ob er mich wieder begleiten dürfe. Ich sagte freilich zu, wünschte mir jedoch, dass er mich diesmal nicht mit dem Fahrrad, sondern mit dem Auto begleite, damit ich meinen Rucksack abgeben könne und es dadurch leichter hätte.

Er war sofort damit einverstanden. In Jihlava, also nach etwa 165 km, würde er auf mich warten und mich dann bis Mladá Boleslav (304 km), begleiten und betreuen. Ab dort würde mich dann Frank begleiten. So war der Plan. Und jetzt war er mir schon so weit entgegen gefahren. Miroslav dreht dann bei erster Gelegenheit um und als mein Tacho 84 km zeigt, etwa bei Načeratický, begrüßen wir einander herzlich. Die Pause passt mir sehr gut und so nehme ich gerne Wasser von Miroslavs Flaschen und mixe meine Flüssignahrung an, erkläre ihm auch, wie das Mischungsverhältnis so sei. Er freut sich über meine Freude. Wir beide grinsen nur.

Weiter geht es. Die nächsten Stopps werden recht grob geplant, also je nach Durst, Temperatur und Geländeform (Steigung/Gefälle) 20 bis 40 Kilometer. Jetzt einmal etwas über 20 Kilometer, dann knappe 40 Kilometer. Zuerst ein Stopp vor Pavlice (106 km) und dann bei Hladoc (143 km). Miroslav macht seine Sache einfach perfekt. Er bleibt immer am höchsten Punkt eines Hügels stehen. Somit muss ich nicht während einer Bergabfahrt unnötig bremsen und ich fahre auch mit leeren, also leichten, Flaschen den Anstieg hoch. Einen Hamburger und einen Cheeseburger hatte Miroslav für mich gekauft. Im Vorfeld meinte ich, dass ich kein „richtiges“ Essen benötige, wiewohl es ganz gut sein kann, irgendwann einen Hamburger zu haben, durchaus auch kalt. Jetzt ist es soweit. Mir gelüstet nicht ausdrücklich nach fester Nahrung, doch tut sie gut. Richtig gut.
Zwischenzeitlich habe ich auch schon die 100 km-Marke überschritten. Ungefähr nach 100 km ist es auch, dass ich David ein letztesmal überhole. Im Vorbeiziehen sage ich ihm, wie unglaublich angenehm es sei, ohne Rucksack zu fahren. Tatsächlich ist das wie Tag und Nacht. Mit Rucksack ist es wirklich mühsam, zumindest mit meinem Rucksack, der wirklich sehr vollgepackt und schwer ist. Andreas ist schon sehr weit vorne, wie mir von Miroslav berichtet wird. Unvorstellbar, wie Andreas das schafft, ganz ohne Support und mit dem gesamten Gepäck am Roller!

Ich erfahre, dass ich auf Platz 4 liege. Norbert hatte eine andere Route gewählt und liegt deshalb weiter hinten. Sandra scheint sehr abgeschlagen. Von der Distanz her sind Norbert und sie gleich weit von mir entfernt. David und Tomáš stellen momentan keine Bedrohung dar für mich. Einfach die Position halten.

Ich fühle mich auffallend gut. Nirgendwo Schmerzen, keine Ermüdungserscheinungen. Mein Körper läuft wie ein Uhrwerk. Besonders an Steigungen fühle ich mich wohl. Der Verkehr hier ist die längste Zeit schon unangenehm. Wir benützen die Landstraße und auf dieser herrscht reger Verkehr. Mirolsav kann mir keinen Schutz bieten, denn würde er mit 20 km/h fahren, wäre es für uns beide gefährlich. Eine Stärke von mir ist es, einen sehr ruhigen Fahrstil zu haben. Ich fahre immer exakt auf der weißen Leitlinie oder sogar rechts davon. Dieses Fahren rechts der Leitlinie ist jedoch auch gefährlich, da man sehr schnell vom Asphalt abkommen könnte und dann ins Gras fährt. Jedenfalls kommt mir niemals ein Auto auch nur irgendwie gefährlich nahe. Ich fühle mich sicher und es macht Spaß, auch wenn es ohne all der schnellen Autos angenehmer wäre.

Auffallend viele Tierkadaver säumen die Straße. Wenn ich sage, dass ich pro 2 Kilometer ein totes Tier sehe, so kann das ungefähr stimmen. Bergab verwende ich nur sehr selten die Triathlon-Armauflagen. Ich fühle mich damit nicht so sicher. Das Lenken fällt schwer und das Bremsen funktioniert gar nicht. Manchesmal erlaubt es die Situation und dann ist es ein angenehmes und entspanntes Gefühl, einfach in der Aeroposition zu lümmeln.

Nach einer dieser Abfahrten kommt wieder eine Baustelle. Es gibt eine Ampelanlage, da die Fahrbahn einspurig für zwei Richtungen ist. Ich fahre ab vom Asphalt und benütze die Schotterpiste. Mein Fahrradcomputer piepst nervös. Ich hätte zuvor rechts abbiegen sollen. Ich bleibe stehen und drehe mich um. Es gibt nichts wo ich hätte abbiegen können. „Guido!! Guido!!“, ruft jemand. Es ist Miroslav. Er winkt mir zu von dort wo ich laut Navi sein sollte. Ich fahre wieder retour, finde jedoch immer noch keine Abzweigung und so trage ich meinen Roller über eine Wiese. Dieser kleine Umweg kostete nicht viel Zeit. Nun fahre ich mit Miroslav eine Schotterstraße entlang zum nächsten Ort. Wir sind richtig. Wir befinden uns in Pistov und mein Tacho zeigt 161 km.

Nicht mehr weit bis Jihlava, nur noch vier Kilometer. In Jihlava muss es einen Stopp geben. Erstens ist mein Ladekabel nicht auffindbar und Miroslav benötigt es, um meine Akkus im Auto nachzuladen. Zweitens musste ich unbedingt eine Toilette aufsuchen. Der örtliche Mc Donald’s wird aufgesucht. Während ich im Kellergeschoss meine Geschäfte verrichte, wartet Miroslav bei meinem Roller und füllt die Flaschen nach. Ein Wort an dieser Stelle zu meinen Toilettengängen. Tatsächlich machte ich mir im Vorfeld darüber sehr viele Gedanken. Diese Stopps dauern einfach unnötig viel Zeit und ein voller Darm bedeutet auch ein überflüssiges Mehrgewicht. Das war auch der Grund, warum ich auf Flüssignahrung umgestiegen war. Ganz sicher hätte ich, wie es oft empfohlen wird, fünf Tage vor dem Rennen komplett auf Flüssignahrung umsteigen sollen. Dann hätte ich nicht so oft auf die Toilette gehen müssen. Insgesamt würde es, wie sich noch zeigen wird, von Wien nach Berlin vier solcher Unterbrechnungen geben!

Ich rollere bergab zur Hauptstraße, von der ich zuvor abgebogen war. Miroslav meint, ich solle durch die Stadt fahren. Darauf verzichte ich, denn auf ein Experiment eines Zick-Zack-Kurses in einer fremden Stadt habe ich keine Lust. Sicherlich ist mein Weg der längere und er weist auch einige Höhenmeter mehr auf.

Don’t Stop me Now

„Don’t Stop me Now“ von Queen habe ich im Ohr, als ich beherzt antrete als stünde ich noch in Wien. Alles geht so leicht. Keine Verspannungsschmerzen und auch sonst merke ich keine Ermüdung. Seltsam, denn ich leide seit Wochen unter verstärkten Knieproblemen und auch meine rechte Achillessehne schmerzt permanent ganz leicht. Diese bekannten leichten Schmerzen gibt es immer noch. Sie werden zum Glück nicht mehr und sind zu vernachlässigen. Miroslav kauft zwischenzeitlich ein Ladekabel, das bald erfolgreich zum Einsatz kommen wird.

Nächster Stopp kurz nach Havlíčkův Brod bei 193 Kilometer, dann ein Stopp bei Proseč, wo der Tacho 206 km zeigt und ich innerlich und im Stillen mein erstes Drittel feiere. Mit Miroslav läuft es perfekt. Er bleibt nicht nur nach den vereinbarten Etappen stehen, sondern auch immer wieder dazwischen, filmt mich, fragt, ob alles okay ist. Ja, es ist immer alles okay. Ich befinde mich in einem monotonen Seinszustand. Meine Körper nehme ich seltsamerweise gar nicht wahr. Mir scheint es, als sei ich ein Passagier und lasse mich mittels Tretrollers von Wien nach Berlin bringen. Diesen Zustand erlebte ich schon oft. Er ist genial. Durch dieses Gefühl, Passagier zu sein, richte ich meine Aufmerksamkeit auf die Landschaft um mich und lasse meine Gedanken schweife, denke an Nichts oder denke an Banales. Langweilig wird es mir nie. Und diese Reise ist völlig frei von Erschöpfung oder Schmerzen.

In Církvice, nach 236 Kilometern, erfolgt eine etwas längere Pause. Zum zweitenmal nehme ich eine Salz-Tablette. Ich möchte nicht, dass mein Körper durch das Schwitzen zu viel an Mineralien und Salzen verliert. Den Verlust merkt man erst, wenn es zu spät ist. Meine Akkus hatte Miroslav alle wieder aufgeladen. Damit müsste ich wohl bis Berlin durchkommen. Ich montiere das neue Kabel am Roller, denn mein ursprüngliches Kabel funktioniert nur fallweise. Typisch. Ich teste mein elektronisches Equipment nie. So kommt es, dass ich zwei eher sehr schlechte Akkus mit habe und zur Sicherheit zwei vordere Scheinwerfer und insgesamt sechs Rückleuchten, vier blinkende Armbänder und drei Spezialakkus für die Scheinwerfer.

Es beginnt leicht zu nieseln. Wir befinden uns bei einer Bushaltestelle. Hier reicht mir Miroslav einen Cheeseburger. Er ist ein Engel. Das meine ich wirklich so. Mit Begeisterung lege ich eine Scherpe in reflektierendem Signalgelb um. Einer meiner Schüler hatte mir diese geschenkt. Er hatte sie eigens für mich genäht. Ja, so tolle junge Menschen gibt es. Ich freue mich riesig über dieses Geschenk. Wäre ich jetzt mit Rucksack unterwegs, würde die Scherpe wenig bringen. So aber trägt sie sehr zum Gesehenwerden und damit zu meiner Sicherheit bei.

Ich greife zum Telefon und rufe Frank an. Die letzte Unsicherheit. Mit Miroslav klappte es ja vorzüglich. Wenn Frank nicht zeitgerecht beim Treffpunkt in Mladá Boleslav wäre, müsste ich unsupported weiterfahren. Machbar, aber keinesfalls angenehm. Frank hebt ab. Er ist bereits jetzt in Mladá Boleslav und er hat das Renngeschehen voll im Blick. Bald würden die beiden Führenden Michal und Vašek kommen. Die wolle er unbedingt sehen. Was? Die zwei wären demnach 60 Kilometer vor mir? Sensationell! Die konnten tatsächlich das hohe Tempo durchgehend halten. Wahnsinn!

Frank übernimmt die Betreuung

Frank ist damit einverstanden, uns entgegen zu fahren, sodass sein Support bereits vor Mladá Boleslav startet. In Pňov-Předhradí, ich habe 260 km in den Beinen, ist es so weit. Frank wartet am Straßenrand und die Wiedersehensfreude ist groß. Mittlerweile ist es 21 Uhr und es wird dämmrig. Ein Stopp, gemeinsam mit Miroslav und Frank. Miroslavs Mission ist beendet. Wir schießen noch Erinnerungsfotos und mein Dank kennt keine Grenzen. Es ist einfach großartig, wie er mich 180 Kilometer, mehr als neun Stunden, fürsorglich betreut hatte. Die Pause nütze ich auch, um mich auf lang-lang umzuziehen. Meine Beine sind extrem schmutzig, im Knöchelbereich schwarz. Franks Auto ist ein Kombi, der komplett umgebaut ist auf ein Camping-Fahrzeug und so gibt es auch einen 30-Liter-Wasserbehälter. Ich kann mir meine Beine waschen. Unglaublich, wie viel Straßenschmutz von mir abfließt.

Beim Wechseln der Hose von kurz auf lang muss ich meine Schuhe ausziehen. Jetzt erkenne ich, was der Grund ist für das unangenehme Gefühl in den linken, außenliegenden Zehen. Die Sohle im Schuh verrutschte nach hinten. Sie verrutschte deshalb, da die Sohle am Blasen-Pflaster der Ferse kleben geblieben war. Die Sohle ist jetzt im Fersenbereich hochgeschoben und formverändert. Kurzentschlossen reiße ich beide Sohlen aus dem Schuh und werfe sie in Franks Müllsack. Diese verrutschte Sohle fördert die Bildung von Blasen.

Ob das klug sei? Es sollte sich bald herausstellen, dass das Fehlen der Sohle ein leichtes Brennen an der Fußunterseite hervorruft. Ich fahre ja leidenschaftlich ohne Socken, auch im Winter. Da ich dies gewöhnt bin, sind meine Füße auch hart im Nehmen. Dieses Brennen am Fuß ist ungewohnt und sorgt mich ein wenig. Würde ich mehrere Blasen an der Unterseite bekommen? Es wäre unabänderlich. Ich habe keine Socken mit, keine Ersatz-Innensohlen, keine Ersatzschuhe. Ich ignoriere das Irritierende und hoffe auf das Beste.

Endgültige Verabschiedung von Miroslav. Er hatte irgendwie zwischendurch noch zwei Hamburger und zwei Cheeseburger für mich gekauft. Die gibt er in Franks Auto, ebenso meinen kompletten Rucksack und zwei Flaschen Mineralwasser. Für mich geht es ab in die Nacht. Es wird dämmrig und es wird dunkel, vor allem aber wird es stiller und kühler. Der wohl angenehmste Teil der langen Ein-Etappen-Fahrt.

Die Nacht fürchtete ich aus einem ganz speziellen Grund. Sowohl bei Kickdistance 2018 als auch bei Kickdistance 2019 fror ich in den Sommernächten. Deshalb hatte ich diesmal ausreichend warme Kleidung mit, sogar zwei Paar dicke Handschuhe. In meiner Vorbereitungszeit gab es keine einzige Nachtfahrt. Kühn von mir. Nun zeigt sich, dass ich das Nachfahren nicht verlernt habe und es sofort genießen kann. Weiterhin liegen Kadaver am Straßenrand, die ich jedesmal schon von weitem erkenne und gut ausweichen kann.

Nach 30 Kilometer wartet Frank mit seinem Wagen auf mich. Wir sind in Smilovice und es ist kurz vor 23 Uhr. Eine kurze Pause ist geplant. Ich merkte vor dieser Pause bereits eine bedenkliche Abnahme meiner Konzentrationsfähigkeit. Ich hatte Christine und auch mir versprochen, Schlafpausen zu machen, wenn sie notwendig wären. Jetzt ist es soweit. Zwanzig Minuten Schlaf verordne ich mir. Eigentlich erwartete ich diesen Einbruch, wenn überhaupt, dann erst um etwa 2 Uhr. Egal! Man kann es sich nicht aussuchen.

Franks Campingmobil ist eine Erwähnung wert. Der ursprünglich fünfsitzige Kombi weist nur einen Sitzplatz auf, nämlich den Fahrersitz. Für Frank ist es kein Problem, mir den Sitz zu überlassen. Ich brauche mir keinen Wecker zu stellen. Frank wäre draußen, würde 20 Minuten warten, um mich dann wieder zu wecken. Genau so ist es. Ich schlafe augenblicklich ein und werde von Frank geweckt, fühle mich total wiederhergestellt. Zauberei!

Mir ist es außerhalb des Wagens bitterkalt. Ich ziehe mir zwei Lagen Langarm an und da ich Erfrierungen vermute, auch noch die dicken Handschuhe. Frank ist barfuß, trägt T-Shirt und kurze Hose. Er wundert sich über mich, lässt mich aber alles ankleiden. Weiter geht es. Ich fühle mich extrem wohl. Nach höchstens zwei Kilometern jedoch erkenne ich bereits meinen Fehler. Ich schwitze in den Händen und weiß genau, dass mein Oberkörper schweißnass würde, sobald ich die nächste Steigung erklimme.

Stopp daher in Mladá Boleslav. Mein Tacho zeigt 304 Kilometer und die Uhr verrät, dass es 0:20 sei. Handschuhe weg, zweite Langarm-Schicht weg. Halbe Strecke!! Ein erhebendes Gefühl! Ab jetzt wird rückwärts gezählt. Nur noch etwas mehr als 300 Kilometer! Lächerlich wenig, sage ich mir, denn ich fühle mich immer noch sehr gut. Weiter geht es federleicht durch die Stille der Nacht. Wir fahren durch ein Waldstück und mitten am Weg stehen einzeln Rehe, insgesamt zwischen 15 und 20 Stück. Es geht ganz leicht bergab und ich lasse den Roller rollen. Ein kleines Schlagloch schätze ich nicht als so schlimm ein und fahre drüber. Ein harter Schlag. Ungefährlich, doch ich merke, dass etwas anders ist. Verdammt! Der hintere Kotflügel wurde vom Hinterrad nach unten gezogen und bremste mich komplett ab.

Ein wohlbekanntes Problem bei Tretrollern mit 28-Zoll-Hinterrad. Nervig! Ich muss stehenbleiben, um den Schaden zu beheben. Ich packe meinen Imbus-Schlüssel aus der Lenkertasche, setze meine Lesebrille auf, um halbwegs scharf zu sehen, und mache mich an die Arbeit. Nach wenigen Minuten ist Frank zur Stelle. Er hatte auf mich gewartet und via GPS-Live-Tracking meinen Stillstand registriert. Gemeinsam richten wir den Kotflügel ein. Ich nehme einen kräftigen Schluck und es geht weiter in die Nacht.

Kurz vor Jablonné v Podještědí geht mir der Akku meines Scheinwerfers aus. Alles kein Problem. Ich nehme den Akku, der die sehr helle Rückleuchte meines Helms speist und schließe ihn vorne an. Das Ersatzrücklicht nehme ich aus der Lenkertasche und klippe es mir an die Scherpe. So geht es weiter. Das Elektrik-Problem ist bei mir noch nicht final gelöst. Ich muss mir für die nächsten Rennen etwas Besseres überlegen. Mein Scheinwerfer leert in der niedrigsten Stufe den Akku nach sieben Stunden und die Nacht dauert acht. Die Rückleuchten schaffen jeweils nur zwei oder drei Stunden. Das Handy, dessen Strom nie ausgehen darf, benötigt ebenfalls mehrmals Nachladungen und der Wahoo Fahrradcomputer verlangt ebenfalls nach regelmäßigen Nachladungen.

Kurze Pause in Jablonné v Podještědí, zu Deutsch Gabel, die größte Stadt vor der Grenze zu Deutschland. Mein Tacho zeigt 352 km. Ich greife gerne zu uns futtere einen Cheeseburger. Gute Entscheidung, denn nun geht es stetig bergauf. Die Nacht erlebe ich jedesmal als eher unangenehm, da kalt und auf Dauer dann doch zu leblos. Diesesmal ist es nicht so kalt, angeblich nur 14 Grad. Meine Handschuhe benötige ich nie. Die Nacht dauert genaugenommen auch nur noch sehr kurz, denn nach nur 6 Kilometern gibt es Kaffee.

Ein neuer Tag beginnt. Und ich bin Dritter

Frank wartet auf mich kurz vor dem höchsten Punkt eines knackigen Anstiegs, 2 Kilometer vor Krompach. Tachostand 358. Die Pause beginnt um 4:37 und dauert ganze 30 Minuten. Frank ist ein Hit. Anstelle des Beifahrersitzes hat sein Auto eine richtige Küche, wo im Handumdrehen Kaffee gekocht wird. Der Morgen graut und ich entferne Lichter und Lampen von meinem Roller. Der Tag bricht an, es wird warm, es kommt Leben, alle Müdigkeit verschwindet. Immer wieder analysiert Frank für mich das Renngeschehen. Auf seinem Laptop sieht er die aktuellen Positionen aller Teilnehmer. Er sucht dann die Positionen in jener Karte, wo die zu fahrende Route eingetragen ist und aus dieser berechnet er dann die Abstände zwischen den Fahrern.

Ich bin mittlerweile an Dritter Stelle. Das wundert und das freut mich. Offenbar machte Vašek eine längere Pause in Postřelna. Vašek, David und Tomáš fahren jetzt gemeinsam. Norbert und Sandra sind weit abgeschlagen und immer noch im Rennen. Michal und Andreas scheinen unerreichbar für mich. Am Podest zu stehen wäre schon ein Traum bei diesem Rennen. Abermals ein Toilettengang. Ich erwähnte es ja bereits. Viermal insgesamt und jedesmal alternativlos. Einfach nervig. Der Start nach dieser Frühstückspause, in der ich auch einen kalten Hamburger eingenommen hatte, erfolgt spritzig. Ich fühle mich in unfassbarer Weise vital. Immerhin bin ich nun 23 Stunden unterwegs. Ein Stück geht es noch steil bergauf. Ich schiebe nie. Hier geht es nicht um eine Kraftprobe. Nein, es fällt mir tatsächlich leicht.

Die Sonne! Nach der Kuppe geht es hell und zügig bergab, nirgendwo Autos, Natur pur. Ein Trike kommt mir entgegen. Der blonde Mann winkt. Es ist Uwe. Das nächste Déjà-vu. Uwe hatte mich vor fünf Jahren im Tschechisch-Deutschen Grenzgebiet empfangen, damals noch vor Sonnenaufgang, und begleitete mich eine ganz ordentlich lange Strecke. Heute fährt er mit einem tollen Dreirad, vorne zwei und hinten ein Rad, das hintere Rad elektromotorisiert. Wir plaudern ein wenig während der zügigen Abfahrt, die Nasen im Fahrtwind. Uwe berichtet mir von Michal, der in unfassbar starker Weise unterwegs ist. Verhältnismäßig früh klinkt sich Uwe aus. Wir vergessen ganz, ein gemeinsames Foto zu machen. Schade. Zu einem weiteren Déjà-vu sollte es noch in Berlin kommen, doch will ich nicht zu viel vorgreifen.

In Valdek, nach 387 Kilometern gibt es wieder eine Pause. Nun bin ich bereits 25 Stunden unterwegs. Ich erkenne, dass ich deutlich langsamer bin als vor fünf Jahren! Damals hatte ich nach 24 Stunden bereits über 400 Kilometer drauf. Warum das so ist? Ach, da denke ich gar nicht viel nach. Die Streckenführung ist eine gänzlich andere und vor allem ist der Gegenwind diesmal spürbar härter, die ganze Zeit über und allmählich wird er sogar stärker. Lange nachzudenken bringt nichts. Ich bin fünf Jahre älter und ich kann sagen, dass ich körperlich ziemlich unvorbereitet in dieses Rennen gegangen war. Andererseits steht für mich fest, dass ich mich jetzt unglaublich viel besser fühle als 2018. Ich merke keine Ermüdung, habe keine Schmerzen, blicke zuversichtlich und klaren Kopfes nach vorne. Klar ist es in hohem Maße eine Strapaze, doch hat es schon auch den Charakter einer Genussfahrt. Irgendwie paradox.

Durch Bautzen fahren wir ohne Stopp, hinter uns liegen mehrere Grenzübergänge zwischen Tschechien und Deutschland, architektonisch für mich äußerst interessante Holzhäuser, die offenbar renovierte Häuser im traditionellen Stil der Region sind. Der nächste Stopp ist in Neschwitz. Mein Tacho zählt 429, die Luft wird wärmer und ich wechsle um auf die kurze Hose, bleibe oben jedoch noch lang. Es ist wärmer, doch immer noch bedeckt. Der Wind nimmt zu. Der Wind ist leider aus Nord-Nordwest, exakt Gegenwind. Frank und ich sind verwirrt: Vašek bricht immer wieder aus und nähert sich mich. Bedrohlich ist der Abstand noch nicht. Bedrohlich ist die Geschwindigkeit, mit der er es schafft, sich von David und Tomáš zu lösen. Ja, Vašek ist ein junger, starker, schneller Fahrer. Ich stelle eine Hochrechnung an. In drei Stunden könnte er mich überholen und in der Ebene ist er garantiert schneller als ich. Die Ebene ist mein Schwachpunkt. In der Ebene ist auch Sandra schneller als ich.

Mein Rennen erscheint mir momentan bizarr. Ich empfinde mich nicht als Teilnehmer. Ich empfinde mich als Zuseher. Ich lasse mir von Frank alles ganz genau berichten und fiebere mit, ob ich den Dritten Platz werde halten können und ich bin großer Fan von Michal, der jetzt schon sechs oder sieben Stunden vor mir ist. Ebenso bewundere ich uneingeschränkt und begeistert Andreas, der so ziemlich in der Mitte zwischen Michal und mir liegt, unsupported, mit all den negativen Begleitumständen. Andreas mag also bereits drei Stunden vor mir liegen. Mindestens. Irre! Das sind Welten! Begeistert bin ich auch von Sandra, die immer noch kämpft. Ich weiß nicht was sie genau hat, denke jedoch, dass sie die langen Anstiege einfach nicht gewöhnt ist. Sie schob bereits in Österreich, als die Steigungen kurz und gar nicht so steil waren. Ein großer Fan bin ich zwischenzeitlich auch von Norbert. Er ist neben Andreas der Einzige ohne Support und offenbar hatte er Straßen gewählt, die weniger stark befahren sind. Und um die Sache abzurunden: selbstverständlich bin ich auch ein Fan von Tomáš und David, die konsequent ihr Tempo fahren, sich wohl wechselweise Windschatten spenden.

Vašek? Ja, klar ist auch der ein Held. Seine Unstetigkeit verstört mich. Manchmal, so berichtet mir Frank, ist Vašek mit den beiden anderen auf einer Höhe, dann ist er wieder weiter vorne, lässt sich wieder zurückfallen. Seltsam! Er macht mich zugegeben nervös. Andererseits ist es auch schön zu beobachten, dass er mir nie wirklich näher kommt. Mein dritter Platz scheint immer weniger gefährdet. Nun muss ich einfach noch mehr auf mich schauen. Kein Fahrfehler, kein Unfall, kein Leistungseinbruch.

In Wittichenau zeigt die Sonne was sie kann und mein Tacho zeigt 444 km. Abermals bin ich auf der Suche nach einer Toilette. Ich finde in der Nähe des Hauptplatzes eine Öffentliche Toilette. Schnell hinein mit mir. Ich genieße den Schatten und die Möglichkeit, kurz die Karte am Handy anzusehen. Franks Berichte stimmen perfekt. Er macht es prima. Auf seine Aussagen kann ich mich voll verlassen. Ich zweifelte nie an der Richtigkeit seiner Kilometer-Angaben und doch ist es befriedigend, die Landkarte mit all den aktuellen Positionen zu sehen. Das Dreier-Team hinter mir ist schon sehr weit zurück, wahrscheinlich 40 Kilometer, wenn nicht sogar mehr. Das tut gut.

Wieder am Hauptplatz creme ich mich mit Sonnenschutz ein, 50er-Faktor. Das muss reichen für den Rest des Tages. Flaschen schnell mit Wasser nachgefüllt. Es geht unbeirrt weiter und ich folge den Navigationsanweisungen meines Radcomputers. Handschuhe trage ich keine. Ich finde, mit Handschuhen habe ich viel zu wenig Gefühl und es würde mich stören, wenn die Handschuhe mit der Zeit durch das Maltodextrin verklebt würden. Die „nackten“ Hände kann ich mir jedesmal mit frischem Wasser waschen. Noch einen Vorteil hat es, ohne Handschuhe zu fahren. Meine Handrücken werden von der Sonne schön gebräunt. Übrigens fahre ich auch ohne Brille. Das heißt, ich fahre ohne Sonnenbrille. Die meiste Zeit habe ich meine optischen Brillen, denn mit denen sehe ich besser, vor allem bei schlechtem Licht. Ja, ich bin in gewisser Weise außergewöhnlich puristisch unterwegs, also auch ohne Socken. Ja, die Fußsohlen brennen immer noch. Es ist als würde ich auf Sand und kleinen Steinen barfuß laufen. Die kleinen Mikroverletzungen der Haut werden mit jedem Kick ein wenig mehr gereizt. Ich ertrage dies jedoch gut. Von richtigen Schmerzen bin ich immer noch weit entfernt.

Oh, zu den Schmerzen noch eine kleine Anmerkung. Ich bin mir sicher, ich hatte mir in Wien Kopfschmerztabletten eingepackt. Das einzige mir Bekannte sind Kopfschmerzen, manchmal hervorgerufen durch zu wenig Trinken. Auch in Kanada war mein einziges Medikament Kopfschmerzmittel. Nun aber finde ich sie nicht. Keine Ahnung, wo ich sie eingesteckt habe. Ganz typisch für mich. Das erinnert mich an die Ladekabel. Miroslav hätte keines kaufen müssen. Es war alles in meinem Rucksack; gut versteckt, so, dass ich sie erst später im Hotelzimmer in Berlin entdecken sollte.

Ich rollere durch Hoyerswerda, der Heimatstadt von Frank. Leider hatte ich Frank schon sehr lange nicht gesehen. Von Hoyerswerda sehe ich nicht viel. Kaum im Zentrum, verlasse ich dieses auch schon wieder. Ja, Frank hat eine so ganz andere Art im Betreuen als es Miroslav hat. Beides ist gut. Frank ist irgendwie unsichtbar und kaum meine ich, ihn zu benötigen, ist er auch schon zugegen. Und er ist immer gut drauf, lustig, mitdenkend, bemüht und mir scheint, mit einer unbesiegbaren Freude dabei.

Jetzt jedoch fehlt er mir. Es beginnt stärker zu regnen und mein Regenzeugs ist in seinem Auto. In Allmosen, Kilometerstand 474, entdecke ich einen Bahnhof und ich stelle mich unter ein schützendes Vordach. Die vom Navi vorgegebene Route führt über einen Radweg. Den konnte Frank unmöglich genommen haben. Wie und wo könnte ich ihn jetzt finden? Ich möchte nicht endlos lange ohne Regenjacke fahren! Ich greife zum Telefon. Shit! Akku nur noch 4%! Glücklicherweise erreiche ich Frank. Er fuhr tatsächlich mit dem Auto den Radweg entlang und er sei nur einen Kilometer nach dem Bahnhof. So versorge ich das Handy in meiner Bauchtasche und fahre volles Tempo los. Wie angekündigt treffe ich ihn nach einem Kilometer an. Der Regen lässt nach, doch ziehe ich mir die Regenjacke an. Es war deutlich kälter geworden. Ein Hamburger, eine Banane, Salztablette, Flaschen nachfüllen. Zwanzig Minuten hatte ich durch diese doppelte Regenpause verloren.

Gegenwind und Monotonie

Die nun folgenden Stunden sind etwas Besonderes, eigentlich im Negativen. Der Gegenwind ist wirklich unbarmherzig und stark. Die Durchschnittsgeschwindigkeit sinkt und sinkt. Die prognostizierte Ankunftszeit rückt immer weiter in die Ferne. Einmal errechne ich überschlagsmäßig, noch knapp zehn Stunden unterwegs sein zu müssen. Das zermürbt leicht. Und doch dominiert das Gefühl extremer Zuversicht. Ich zweifle nie, in einer halbwegs guten Zeit anzukommen und es prognostizieren meine Kopfrechnungen, dass ich in unter 39 Stunden am Checkpoint mit den 582,5 Kilometern sein müsste.

Monotonie!! Ich fühle mich erinnert an 2018. Damals gab es auch Gegenwind und damals empfand ich die sehr lange ebene Fahrt als eine Bergauffahrt. Jetzt geht es mir ganz genauso. Der Gegenwind ist deutlich mehr als vor fünf Jahren. Obwohl ich genau weiß, dass die Straßen 0% Steigung haben, empfinde ich es, auch optisch(!) als würde ich ununterbrochen 2% bergauf fahren. Manchmal sagt mir mein Fahrradcomputer, dass es angenehm bergab geht. Ich versuche mich rollen zu lassen, werde jedoch schnell wieder vom Gegenwind gebremst. Es ist heiß.

Ab und zu fährt man durch kleine Wälder oder Baumansammlungen. Der Schatten ist ein kurzer Genuss. Wenn über längere Geraden der Wind gar brutal von vorne kommt, gibt mir Frank mit seinem Kombi einen Windschatten. Dies funktioniert grundsätzlich ganz gut, nur atme ich auch Dieselabgase ein. Der Tempomat des Wagens lässt sich erst ab 30 km/h aktivieren und wir fahren zwischen 13 und 18 km/h. Das extrem Unangenehme dabei ist, dass es mir mittlerweile an Kraft fehlt, an Frank aufzuschließen, wenn er von zum Beispiel 15 km/h auf lächerliche 17 km/h beschleunigt. Dann reißt der Windschatten ab und ich verliere Frank. Klar erkennt er dies sofort und wird langsamer. Dann ist er mir wieder zu langsam.

Wir machen dieses Windschattenfahren über eine längere Distanz immer wieder. Es funktioniert nicht bei schräg einfallendem Wind. Ganz sicher sind diese Hilfestellungen gut für mein schnelleres Vorankommen. Im Reglement steht ausdrücklich, dass das Windschattenfahren erlaubt ist. Es steht nicht dabei, dass der Windschatten von Tretrollern kommen müsse. Ein Stopp in Buckow (506 km), ein Stopp in Zauche (530 km) und dann final ein Stopp kurz vor Zossen (567 km). Von nun an möchte ich ganz ohne Windschatten fahren, ganz auf rennmäßig! Frank möge nach dem Checkpoint auf mich warten. Ich fahre jetzt mit ganz leichtem Gepäck, also auch mit nur einer Trinkflasche. Flickzeug ist bei mir, dafür bleibt die Pumpe im Auto. Riskant.

Als wäre ich ein wilder Junger kicke ich drauf los und gebe wirklich viel, nicht alles, doch angesichts der hinter mir liegenden Stunden gebe ich verdammt viel. Und es macht riesig Spaß. Es ist alles um so vieles angenehmer als vor fünf Jahren. Mir scheint, dass ich auch 700 oder 800 Kilometer fahren könnte. Wieder ertönt in meinem Kopf Queens „Don’t Stop me Now“. Es ist einfach nur geil. Die Hitze lässt nach. Ich folge den Anweisungen des Navis.

Mein persönlicher Alptraum am historischen Checkpoint

Was jetzt folgt, gleicht einem Alptraum. Es lässt sich eigentlich gar nicht nachvollziehen. Ich selbst legte ja die Route fest und ausgerechnet ich bin mir im Augenblick sicher, es müsse eine Abkürzung geben, entlang der B96. Der Checkpoint ist kein Punkt, sondern eine breit angelegte Fläche und die Zeitnehmung erfolgt, sobald die Fläche betreten wird. Ich wechsle die Fahrbahn, fahre auf eine Brücke. Am Tacho habe ich 582,2 km. Weit könnte es also nicht mehr sein. Ich fahre weiter, werde von vorbeifahrenden Autos angehupt. Oh, offenbar wird die Straße zu einer Autostraße und demnach mit Fahrverbot für Fahrräder. Ich finde einen Radweg links der Hauptfahrbahn, fahre auf diesen, blicke währenddessen auf mein Handy und nicht auf das Navi meines Radcomputers. Am Handy sehe ich zwar nicht die zu fahrende Route, dafür den Checkpoint und meine momentane Position. Oh, ich muss also die Straße noch weiter.

Verdammt, ich fahre auf die Autobahn. Die Zeit verrinnt und es wird auch dünkler. Meine Beleuchtung ist bei Frank im Auto. So eine Scheiße. Ich sehe, dass es unterhalb dieser Autobahn auch Straßen gibt. Offenbar sollte ich dorthin. Wieder hupen mich Autos an. Ich klettere mit dem Roller über einen Zaun, fahre durch eine Wiese, gelange in ein Industriegebiet. Mittlerweile bin ich 39 Stunden unterwegs. Das darf es doch nicht geben. Aus eigener Blödheit katapultiere ich mich von Silber auf Bronze. Unter 31 Stunden ist Gold, zwischen 31 und 39 ist Silber und über 39 ist Bronze.

Ich gelange irgendwie auf die Dahlewitzer Landstraße und hier müsste der Checkpoint sein. Ich fahre vor, blicke auf’s Handy. Immer noch nicht erreicht. Ich fahre weiter. Jetzt, drei Minuten zu spät dürfte ich den Punkt erreicht haben. Ganz sicher bin ich mir jedoch immer noch nicht. Ich drehe um und kehre um, denn ich bin augenscheinlich in die falsche Richtung unterwegs. Ich bewege mich weg von Berlin. Was ich zu diesem Zeitpunkt nicht ahnte und nicht weiß ist, dass das blöde Handy die Karte stets in Fahrtrichtung dreht und Norden nicht oben ist. Ich fahre also von Berlin weg, im Glauben, nach Berlin unterwegs zu sein. Nirgendwo ist Frank. Ich rufe ihn an, denn allmählich wird es dunkel. Er findet mich, da ich schließlich ein Punkt auf seiner GPS-Karte bin.

Während ich auf Frank warte, poste ich mein Missgeschick. Das muss sein. Ich kann mich nur auf diese Weise innerlich neutralisieren. Die ganze Fahrt über wurde ich begleitet vom Wissen, dass mich sehr viele Menschen online beobachten. Das tut mir sehr gut. Das pusht mich. Es ist das virtuelle Publikum für mich tatsächlich so etwas wie legales Doping. Bei diesem Rennen geht die Kommunikation nur in eine Richtung. Ich finde keine Zeit, Kommentare oder Postings zu lesen. Schade. Mir macht das nichts. Ich weiß, die Leute sind mir wohlgesonnen und fiebern mit. Und genau für diese Leute erzählte ich jetzt während des Wartens von meinem Missgeschick. Eigentlich ist dieses Fiasko typisch für mich. Immer wieder verfahre ich mich und sehr oft liegt es daran, dass meine Planung gut ist und ich mich während der Ausführung nicht an meine eigene Planung halte. Das sollte wohl einmal in Psychologe genauer durchleuchten. Unvorstellbar in Zahlen: km 582,2 um 20:44; km 585,8 um 21:12. Etwa 7 km/h Reisegeschwindigkeit über eine halbe Stunde lang. Dies zerstört komplett meine gesamte Fahrt!

Frank taucht auf. Er hatte an der Ortstafel Berlin auf mich gewartet, auch um ein schönes Foto zu schießen. Jetzt ist es zu spät dazu. Wie um alles in der Welt hätte ich auch die Ortstafel finden sollen? Bestimmt gibt es dutzende Ortstafeln. Licht montiert, Langarm-Trikot angezogen, zwei Flaschen aufgefüllt. Die dritte Flasche ließ ich im Wagen. So weit ist es ja nicht mehr bis zum Brandenburger Tor. Ich folge Frank und verzweifle innerlich schon wieder. Warum fahren wir denn weg von Berlin? Welch blöder Umweg! Das war doch so nicht geplant! Tatsächlich ist mir zu diesem Zeitpunkt nicht klar, dass mir mein Handy stetig einen Streich spielt. Ich bin der Meinung, wir fahren in den Süden, weiter und weiter, doch vertraue ich Frank.

Wir kommen zu einem längeren Weg mit Kopfsteinpflaster. Ich frage Frank durch die offene Fensterscheibe, was das denn solle. Fahre er mich zu irgend einem Ortsschild, nur um ein Foto zu machen? Ich bin leicht genervt, denn Zeit möchte ich jetzt keine mehr verlieren. Nein, es sei der Radweg, den ich vorgegeben hätte. Mir ist ab jetzt alles fremd. Mein Fahrradcomputer zeigt mir an, dass wir am rechten Weg seien. Ich bin durch und durch verwirrt. Wieso Richtung Süden?

Die finalen Kilometer zum Ziel

Oh, Bernhard kommt mir entgegen!! Déjà-vu Nummer Drei. Erst Miroslav, dann Uwe und jetzt Bernhard. Bernhard ist ein in Berlin lebender Österreicher und er eskortierte mich vor fünf Jahren gemeinsam mit Martina die letzten etwa 30 Kilometer. Welch eine Freude! Seine Begleitung ist in mehrfacher Weise sehr gut für mich. Erstens kann ich mich blind auf ihn verlassen und ihm einfach folgen, zweitens hat er total gute Wege im Kopf, über weite Abschnitte ganz ohne Ampeln, und drittens gibt er ein recht ambitioniertes Tempo vor. Das gefällt mir. Wir warten am Ortsschild Berlin auf Frank. Ein Erinnerungsfoto wäre schön. Frank kommt nicht. Ich rufe ihn abermals an und erfahre, dass er bereits nahe des Brandenburger Tors sei. Okay, wieder ein paar Minuten sinnlos verstreichen lassen. Es ist dunkel und Bernhard schießt ein paar Bilder von mir, ohne Blitz.

Jetzt geht es los. Ein wirklich genialer Endspurt, der sich durchaus über mehr als 15 Kilometer erstreckt, ein klein wenig bergauf, jetzt nämlich wirklich. Bernhard legt ein schönes Tempo vor und ich folge ihm. Oft habe ich Mühe, doch es macht Spaß. Die Radwege in Berlin sind schlecht für Tretroller. Sehr oft gibt es Unebenheiten und ich sitze mit dem Trittbrett auf. Bernhard kennt gute Wege. Wir fahren gewiss an Metern mehr, doch an Sekunden weniger. Mein Tacho zeigt 607, 608, 609. Ich frage, wann wir endlich am Ziel wären. Manchmal denke ich, wir fahren im Kreis. Mein Gehirn spielt wieder einmal verrückt. Das kenne ich schon. Ich habe jetzt auch wieder Halluzinationen. Das passiert mir immer bei Müdigkeit und Nacht. Die Halluzinationen beunruhigen mich nicht mehr. Mittlerweile weiß ich in solchen Situationen, dass ich Dinge sehe, die einfach nicht vorhanden sind. Konkret ist es so, dass meine Leuchte auf Bernhard leuchtet und der entstehende Schatten ist in meiner Wahrnehmung oftmals voll von Menschen. Das heißt, ich habe den Eindruck, Bernhard fährt Menschen nieder. Ich weiß, dass mir mein Gehirn falsche Eindrücke liefert. Wir nähern uns dem Ziel. Anders als sonst habe ich diesmal keine Glückstränen in den Augen. Ich bin glücklich, doch nicht unkontrolliert. Ich bin extrem froh, freudig, gut drauf.
Am Pariser Platz drücke ich auf Stopp. 611,09 Kilometer sind es genau und eine Fahrzeit von 41 Stunden 7 Minuten und 34 Sekunden. Was sind schon über 600 Kilometer und wen kümmert es, dass ich zwei Stunden länger brauchte als 2018? Ich bin Dritter, verdammt noch einmal! Ich schaffte es doch glatt, meine Platzierung die letzten 250 Kilometer zu halten!

Vor dem Brandenburger Tor wartet der treue und zuverlässige, der hilfsbereite und nie müde werdende Frank! Bier hat er vorbereitet, genau wie bereits vor Wochen vereinbart. Ein Bier für mich in einem Krug, ausdrücklich nicht kalt, eher lauwarm. Prost! Wir grinsen uns an. Ziel!!! Bernhard, der tapfere und schnelle Lotse bekommt auch ein Bier. Wir feiern kurz nach 23 Uhr den Wahnsinn der Fahrt. Schade, dass das Empfangs-Komitee so klein ist. Bernhard war dabei bei Platz 1 und Platz 2. Da gab es so einige Fans im Ziel. Klar, zehn Stunden später wartet hier niemand. Als Teilnehmer ist mir das wirklich egal, als Organisator nicht. Nächstesmal darf das nicht sein! Nächstesmal hat jeder Finisher ein Recht darauf, dass man im Ziel auf ihn wartet und auch ein Zielfoto angefertigt wird.

Mein Zielfoto ist ein inszeniertes. Ich lege mich flach auf den Boden vor das Brandenburger Tor und mime den Erschöpften. Diese Inszenierung überlegte ich mir irgendwann innerhalb der letzten 100 Kilometer. Das Bild wird dann in etwa so wie ich es mir gewunschen hatte. Ich erfahre nun, dass Sandra das Rennen beendet hatte. Sie sei deutlich über 400 Kilometer gekommen und musste wegen Unterleibsproblemen aufhören. So hatte sie es auf Facebook geschrieben. Wirklich schade. In meinen Augen ist sie um nichts weniger Heldin als hätte sie es bis ins Ziel geschafft. Sandra ist eine extreme Kämpferin und obendrein hat sie das Zeug, Wien-Berlin zu schaffen. Diesmal lief es einfach schlecht für sie.

Hier, am nächtlichen, ruhigen, frischen Pariser Platz bestaunte ich alle Teilnehmer. So ganz locker hatte ich im Vorfeld gemeint, alle seien Helden, egal in welcher Zeit sie ankämen. Das war so dahingesagt. Das meinte ich durchaus ehrlich, ergründete diese Aussage aber nicht. Jetzt, hier, mit meinen beiden Begleitern stehe ich in der Ruhe der Nacht und gewinne die Erkenntnis, dass wirklich alle Helden sind, jede und jeder Einzelne auf ganz besondere und sensationelle Art. Ja, ich schließe mich sogar mit ein. Ich bin der Älteste im Rennen. In wenigen Monaten werde ich 55. Der Altersschnitt ist 41,5 Jahre. Ich bin auch der Einzige, der die Strecke schon einmal mit dem Tretroller gefahren ist und sich der Herausforderung abermals zu stellen, ist gewiss nicht ohne. Ach, ich könnte jetzt über jeden Einzelnen eine ganze Seite in Word füllen.

Nach 15 Minuten beenden wir das Inhalieren der Luft des Zielbereichs. Bernhard hat 100 schnelle Kilometer in den Beinen und sucht den schnellsten Weg nach Hause. Mit Frank werde ich mich in ein paar Minuten bei der Siegessäule treffen, um ihm zum Hotel in die Franklinstraße zu folgen. Gesagt, getan. Frank wartet bereits auf mich. Ich fahre ihm nach und nach einer kurzen Nachtfahrt sind wir beim Hotel.

Mein Hotel, mein Rennbüro

Check-Inn. Sehr freundlich hier alles. Frank bringt mir den vollen Karton, den ich ihm per Post geschickt hatte, hinauf ins Zimmer. Auch die nach dem Regen demontierten Kotflügel trägt mir Frank ins Zimmer. „Danke, lieber Frank. Bis morgen bei der Siegesfeier!“. What a day! What a race. David, Tomáš und Norbert sind noch im Rennen. Sie sind in ihrer zweiten Nacht innerhalb eines non-stop-Rennens. Verrückt, einfach verrückt.

Ich genieße die Dusche. Meine Füße und auch meine Handflächen hatten durchaus etwas gelitten. Wahrscheinlich wird es morgen Blasen geben. Kein Sonnenbrand, keine nennenswerten Schmerzen. Ja, die Muskeln sind alle verkürzt und ich bin froh, endlich ins weiche, saubere Bett fallen zu können.

Am nächsten Morgen werde ich auch ohne Wecker munter, kurz vor 8 Uhr. Ich hatte tief und fest geschlafen und fühle mich tatsächlich ausgeruht. Meine Schuhe von der Fahrt stopfe ich in den Mistkübel. Aus dem Karton nehme ich mir neue Schuhe und entdecke, dass Frank die Packung mit dem Pulver zur Flüssignahrung gar nicht geöffnet hatte. Das bedeutet, ich während der gesamten 611 Kilometer nur jene Nahrung zu mir genommen hatte, die für die halbe Strecke vorgesehen war. Ja, eigentlich noch ärger, denn von dieser Ration der ersten Hälfte war immer noch sehr viel übrig. Hatte ich mich so sehr verkalkuliert? Ich hatte 2,6 kg Pulver vorgesehen und verbraucht hatte ich 1,2 kg. An Energie fehlte es mir nie. Wieder lerne ich dazu. Nächstens habe ich weniger Nahrung und damit auch weniger Gewicht und Volumen bei mir. Zu meiner großen Überraschung: keine Blasen an Füßen oder Händen. Ich fühle mich wie nach einem Halbmarathon. Kickdistance hinterlässt kaum körperliche Spuren bei mir.

Frühstücksbuffet. Ich bin ganz alleine und die Auswahl ist großartig. Deshalb nehme ich mir viel Zeit und esse bis ich voll bin. In meinem Fall dauert dies lange, vor allem nach einer 41-stündigen Tretroller-Fahrt. Norbert schickt mir eine Nachricht. Er ist am Brandenburger Tor und möchte zu mir ins Hotel kommen, den Tracker zurückbringen. Morgen müsse er arbeiten, weshalb er sofort nach Hause fährt und der Siegesfeier leider nicht beiwohnen könne. Wie verrückt ist das denn? Noro, wie er sich selbst nennt, fuhr unsupported 50,5 Stunden, hatte zwei Nächte im Freien und fährt danach heim, um am nächsten Tag zur Arbeit zu gehen. „What a hero!!!“

Ich gehe in mein Zimmer, das zugleich mein Rennbüro ist, denn meine Hauptaufgabe ist es nun, alle Zeiten zu ermitteln, sodass David und ich rechtzeitig vor der Zeremonie alle Urkunden korrekt ausfüllen können. Große Probleme tun sich auf. Online lassen sich keine Zeiten ablesen und nur Michal und Andreas hatten ihre GPS-Dateien auf Strava hochgeladen. Ich kontaktiere den Tschechischen Zeitnehmer, der mir glücklicherweise antwortet. Er sendet mir eine Excel-Tabelle mit den Messwerten aller Teilnehmer und aller Controlstationen. Leider hat die Tabelle Lücken und Fehler. Ich bin relativ verzweifelt.

Kleine Ersatz-Feier

Noro meldet sich. Er ist im Foyer. Ich freue mich riesig, den Helden aller Helden zu sehen und drücke unmissverständlich meine Begeisterung aus. Sandra ist auch plötzlich hier. Sie hatte es sich nicht nehmen lassen, Noro durch Berlin bis hin zum Brandenburger Tor zu begleiten. Auch Micha, einer von Sandras Betreuern war hier und auch Sandras Sohn. Sie alle haben noch 600 Kilometer Autofahrt vor sich und werden an der Feier leider auch nicht teilnehmen. So bleiben wir noch eine Weile hier zusammen, lachen miteinander, erzählen von Erlebtem und Empfundenem und feiern im Kleinen das große Abenteuer.

Sandra und Noro geben mir den Tracker zurück. Kleines Gruppenfoto. Verabschiedung, Dank, Freude. War das schön jetzt!! Zurück in meinem Rennbüro rekonstruiere ich alle Fahrten, sodass die Laufzeiten glaubhafte Werte annehmen. Den Roller putze ich, Akkus für Licht und Fahrradcomputer werden geladen. Ich nehme die Pokale und Medaillen aus dem Karton, packe alles in den kleinen Rucksack und mache mich per Roller auf den Weg zur Siegerehrung.


40 Minuten Spazierfahrt zur Stadtklause. Das Lokal hatte Frank ausgesucht. Perfekt! Absolut das Richtige für uns. Zunächst sitzen und stehen wir im Freien, um uns danach in einen gemütlichen Raum, extra für uns, zu setzen. Die Stadtklause könnte in dieser Form genauso auch in Wien existieren, gerne von Studenten und Junggebliebenen besucht, gute Hausmannskost. David und ich werten noch einmal alle Zeiten aus und schreiben die Urkunden. Wir alle speisen noch, trinken ein wenig Bier. Die Siegerehrung müsse unbedingt im Freien stattfinden. Zu düster ist es in der Stadtklause. Michael, unser Fotograf, bereitet alles perfekt vor. Eine schöne, sehr bunte Hausmauer bildet den Hintergrund. Ein Tisch hält Pokale und Medaillen bereit und daneben steht die große Kickdistance-Tafel.

Die Preisverleihung beginnt mit einer Überraschung. Als erstes rufe ich Michael auf, der es für einen Scherz hält. Mir war die Idee gestern im Ziel gekommen. Bernhard erklärte sich dazu bereit, schnell eine Urkunde zu „Lob und Dank“ für Michaels Einsatz zu erstellen. Bernhard hatte die schöne Urkunde mitgebracht und ich durfte sie nun überreichen. Applaus.

Wir haben fünf Finisher. Leider sind Sandra, Noro und Vašek nicht dabei. Übrigens, ehe ich es zu erwähnen vergesse, Vašek hatte sein Rennen bereits zur Halbzeit beendet, nämlich in Postřelna. Die genauen Umstände sind mir nicht bekannt. Es ist die Rede von Krämpfen. Postřelna hat ja eine besondere Bedeutung. Dort lebt Tomáš. Er ermöglichte uns allen sein Haus für eine Pause zu benützen. Da Tomáš und David die längste Zeit gemeinsam und wie Zwillinge fuhren, war es dann so, dass Davids Eltern im Tomáš‘ Haus eine längere Pause einlegten, um von dort direkt nach Berlin zu fahren. Tomáš‘ Frau Blanke machte dann den Support von Postřelna bis Berlin. Blanka hatte Vašeks Tracker bei sich im Auto. Dies erklärt, warum Frank und ich uns über Vašeks Fahrt so sehr wunderten.

Ich rufe Tomáš und David auf, gratuliere ihnen freudigst und darf ihnen die Finisher-Medaillen umhängen. Beide teilen sich Platz Vier. Rollenwechsel. Jetzt gratuliert mir David und hängt mir die Finisher Medaille um, überreicht mir den Pokal zum Dritten Platz. Ich bin überglücklich. Es ist ein magischer Moment. In genau diesem Augenblick wandelt sich der materielle Wert des Pokals zu einem materiell-ideellen Wert. Die Pokale sind meine Kunstwerke, meine Schöpfungen. Ganz einfach hätte ich mir einen Pokal selbst machen können und in die Glasvitrine stellen. Das wäre jedoch nichts gewesen außer ein glitzernder Becher. Dieser konkrete Pokal, dieses Zeugnis des Dritten Platzes von Kickdistance 2023 hat für mich irgendwie durchaus etwas Heiliges.

Für lange Sekunden des Innehaltens ist keine Zeit. Die Zeremonie geht weiter. Ich rufe Andreas auf. Ich kann wirklich nicht sagen, wen von den beiden ich mehr bewundere, Andreas für seine extrem schnelle Unsupported-Fahrt oder Michal für den Ritt in deutlich unter 31 Stunden. Für mich sind beide Gold. Der Richtigkeit wegen überreiche ich Andreas den Silber-Pokal und die Finisher-Medaille. Hätte es mehr Unsupported-Leute gegeben, hätte ich garantiert eine eigene Wertung gemacht. Nächstes Jahr dann.

Endlich kommt der Star nach vorne: Michal! Seine Fahrt ist legendär. Das lässt sich schon jetzt sagen. Mit Ehrfurcht und Bewunderung und zugleich freundschaftlich großer Freude überreiche ich ihm den Gold-Pokal und die Finisher-Medaille. Tosender Applaus. Wir sind knapp 15 Leute. Ein kleiner Kreis, doch ist unbeschreiblich, wie freudig, wie familiär, wie warmherzig die Stimmung ist. Wir verweilen noch eine geraume Weile im Freien. Dann geht es wieder zurück in unser Zimmer, wo der Abend im Glückstaumel weiterklingt. Um etwa 21:30 löst sich die Gesellschaft auf. Offensichtlich sind wir alle müde. Meine Freude will nicht enden. Während der Fahrt ins Hotel habe ich tränenfeuchte Augen der Rührung, Dankbarkeit und Freude. Keine Unfälle, keine Verletzungen und am Ende ein verbindender Spirit, den man nicht erzwingen kann und der ganz einfach entsteht, wenn alles zusammenpasst. Ich danke Euch allen!

  Guidova zpráva

Můj Kickdistance 2023

Guido – organizátor a účastník

Jedenáct měsíců před startem jsem zaregistroval doménu a brzy poté byla na této adrese zřízena webová stránka s prvními informacemi. Byl nastaven odpočet. Ještě více než 300 dní do startu. Při předběžné registraci se přihlásilo 5 žen a 22 mužů. Následovalo kvalifikační kolo, ve kterém zbyla jedna žena a jedenáct mužů. Vytvořil jsem logo, hledal a našel společnost, která se ujme živého sledování, navrhl medaile pro dokončení a poháry, nechal je vyrobit a včas je poslal do Berlína. Bylo zorganizováno setkání den před závodem a také setkání den po závodě.

Moje přípravné aktivity se téměř výhradně soustředily na organizační stránku události. Z pohledu účastníka Guida neexistovaly žádné vážné přípravy. Opravdu ne. Červen mě vyčerpával různými způsoby. Neměl jsem opravdu čas na trénink. Bylo to patrné tím, že jsem vážil pouze 64 kg. Obvykle mám 66 kg. Vždy, když zhubnu, svaly ubývají, protože téměř nemám tuk. Takže jsem nastoupil k závodu s málo tréninkem a s velmi malými svaly, s velmi malou silou.

Svoji sílu jsem odhadoval takto: 10 % fyzická síla, 90 % mentální síla. Obojí je důležité. Na fyzickou sílu jsem již nemohl nic změnit. Na domovské stránce odpočítávání ukazovalo, že do startu zbývají jen dva dny. Předpovědi počasí se měnily. Počítalo se s deštěm, stejně jako s mírným protivětrem a také s teplem tady a tam.

V poslední chvíli jsem začal řešit výbavu a nastavení koloběžky. Už jsem nenašel blatník pro zadní kolo. Pravděpodobně jsem ho dávno zničil při jednom závodě. Musel jsem rychle koupit nové blatníky. Poslední den jsem také koupil malou tašku na řídítka. Vlastně jsem chtěl mít všechno připravené do čtvrtka, aby se v pátek všechno mohlo odehrávat v klidu a bez stresu. Nestihl jsem to. Typické pro mě. Takže začněme s příběhem.

Pátek, brzké odpoledne. Vyzvedávám Andrease z nádraží. Andreas je rychlý sám na nástupišti. Jakmile ho zahlédnu, již sjíždí po eskalátoru dolů. Je těžké ho sledovat, ale pak ho mám. Radost ze shledání! Před Kickdistance jsme si nekonečně dlouho psali a diskutovali o problémech a hledali řešení. Od něj jsem si také vypůjčil triatlonové opěrky pro paže.

Společně se projíždíme horkem města k bytu mé dcery Victorie. Andreas dostane k dispozici byt. Zatímco se Andreas rychle sprchuje, starám se o GPS trackery, které mě poslední hodiny dostaly do zoufalství. Trackery dorazily poštou již před několika dny. Teď je musím aktivovat. To se podaří pomocí nabíječky. Jakmile tracker dostane elektrický proud, měl by se zapnout a zjistit svou polohu. Polohu pak můžete vidět na mapě webové stránky. Pět z osmi trackerů je nyní v provozu. Brzy jich bude šest, pak sedm a konečně osm. Ano, bohužel nepotřebujeme devátý. Krátce před příjezdem Andrease jsem se dozvěděl, že David Leitheiser nemůže startovat kvůli zranění. Rychle tedy kontaktuji také společnost zodpovědnou za časomíru. David bude vyřazen ze soutěže. Všechno perfektní.

Andreas a já jedeme na koloběžkách do Muzejní čtvrti, kde se mělo konat v 16:00 naše setkání. Za méně než dvacet minut jsme byli na smluveném místě, příliš brzy. Byli jsme první. Brzy přichází také Michael a já jsem dojatý, když vidím “své dítě”, velkou Kickdistance tabuli, která je nyní postavena před naším stolkem pro 20 osob. Ano, Kickdistance je moje vynález, mé dítě, a logo je také moje dílo a teď visí před kavárnou Leopold v Muzejní čtvrti.

Postupně přicházejí účastníci a doprovod. Velmi pozdě přichází Sandra, naše jediná účastnice. Během cesty sem uvízli v dopravní zácpě. David Leitheiser byl pro mě velkým překvapením ve Vídni a teď je s námi, přestože lituje zánětu šlachy ve své noze, který mu znemožňuje jezdit na koloběžce. Plánovaný okruh městem na koloběžkách se neuskuteční. Začíná lehce pršet. Ah, Michal se k nám ještě přidává. Jsme téměř kompletní. Vašek dnes k nám již nedojede. To znamená, že všechny administrativní záležitosti budeme muset s ním vyřešit zítra, krátce před startem. Od všech ostatních jsem dostal vyplněné a podepsané přihlášky. Moje trackery jsou také rozdány jezdcům. Michal převezme také tracker Vaška. Po radostném posezení se před 20:00 vydáváme na cestu domů. Čekají nás dva velmi dlouhé dny.

Jak jsem očekával, dostávám se později do postele než plánováno, protože ještě balím všechno dohromady, hledám sem a tam, nakonec všechno najdu a divím se, jak plný a těžký je můj batoh. Zítra pojedu 160 kilometrů nepodporovaně a pro jistotu mám s sebou všechno potřebné na prvních 300 kilometrů. Přichází panika, že jsem nedoplnil dostatek sacharidů. Tak si ještě rychle udělám 500 gramů tortelini a spěšně je sním. Christine mi nalepí náplasti na místa, kde zítra budou popruhy batohu tlačit na kůži. Při jedné tréninkové jízdě před pár dny jsem si všiml, že se kůže může rychle odřít. A to musí být rozhodně předejito.

Rychle usínám. Všechny baterie jsou nabité, všechny láhve na pití jsou naplněny, peníze, včetně českých korun, cestovní pas, řidičský průkaz, adresa ubytování v Berlíně… Všechno je v pořádku, nic není nevyřízené.

Sobota. V 4:30 zvoní budík. Byl jsem vytržen ze hlubokého spánku a okamžitě nevím, proč mě probouzejí “uprostřed noci”. Postupně mi dochází, že za hodinu musím být na náměstí svatého Štěpána. Zapnutí kávovaru, nalepení náplastí na paty jako preventivní opatření, oblékání, pevné a správně zavázání bot, namazání se opalovacím krémem, vypití kávy. Rychle ještě pohodlná cesta na toaletu. Christine, která chce být přítomna při startu, se také připravuje na odchod.

Chytím plně naloženou koloběžku, mám batoh na zádech a helmu na hlavě. Tak se vydávám na cestu a poprvé zdravím Christine „nashledanou!“ Slunce už vychází a i když je světlo, pouliční osvětlení ještě hoří. Žádný provoz. Nejkratší cestou, tedy po Kärtnerstraße, jedu na místo setkání, dorazím v 05:30. Divný pocit, převážně pozitivní. Přimíchává se do něj vzrušení před startem s lehkým pocitem strachu, který znám před zkouškou.

Bude všechno fungovat s trackery? Budeme moci odstartovat včas? Co bude s Vaškem? Stihnu všechnu administrativu v krátkém čase? Přijdou rodiče Davida, aby mi vzali krabici na odeslání trackerů, které jsme v Berlíně nasbírali. V Berlíně musím trackery přinést na poštu. Ano, a rád bych dal tričko pro vyhlášení vítězů do auta rodičům Davida.

Zajímavé, v mé hlavě se skutečně vše točí kolem organizačních záležitostí. Na sebe a na svůj závod vůbec nemyslím. Gerhard a Daniela jsou první tady. Jsou nadšenci do koloběžek a skvělí fotografové. Jsem tak rád, že přišli. A nosí také tričko Kickdistance 2018. Přicházejí rodiče Davida. Davidova matka má tričko z Kickdistance 2019. Ach, to je pro mě úžasné. Můj vynález Kickdistance roste! Christine je už také tady. Cítím se dobře. Michael přijíždí autem a postaví svůj Kickdistance stojan pro skvělé skupinové fotografie. Postupně přichází všichni, pozdě přichází Vašek. Všechna administrativa probíhá hladce. David se ponáhlu blíží. Na semaforech bylo tolik červených. Máme stále dost času. Andreas jako jediný provádí protažení.

Od Vídně až ke státní hranici s Českem

Čas začíná rychle plynnout a skupinová fotografie je pořízena zhruba v 6 hodin. Postavíme se tedy do formace. David a já počítáme nahlas od pěti “Five, four, three, two, one, KICK”. Opouštíme náměstí svatého Štěpána a užíváme si mírného klesání dolů Rotenturmstraße k Dunaji. Doprovázejí nás dva rakouští jezdci na koloběžkách, Christian a Niki. Bohužel na mé mnoho výzev v médiích a sociálních médiích nepřišla žádná velká masa lidí. V sobotu v 6 hodin ráno je pro většinu příliš brzy.

Pohybujeme se po cyklostezkách z centra Vídně do vzdáleného Korneuburgu, který je vzdálen 19 kilometrů. Žádný déšť, téměř žádný vítr. Vlastně ideální podmínky. Jsme stále velká skupina, pro moje poměry příliš rychlá. Andreas jede úplně vpředu, za ním Michal a Vašek, Norbert, Sandra a já. Už při jízdě podél Dunaje mě překvapuje rychlost Sandry. Je zřetelně menší než já a její šlapání vůbec nevypadá hekticky, když mě předjíždí při 22 km/h. Jaké je její tajemství? Nikdy se to nedozvím.

Vedle mě se objevuje cyklista. V ruce drží balení papírových kapesníků. Říká, že je našel, ztratil jsem je. Zdali bych je nepotřeboval. Rád je vezmu a začneme si povídat. Mladý cyklista se jmenuje Paul a přišel na můj výzvu. Říká, že mě už zná z prohlídky Vídně, kde jsem mu prý ujel z kopce. Jsem nadšený. Takže přece jen někdo odpověděl na mou výzvu.

Na posledním úseku podél Dunaje se snažím využít všechny síly a dostávám se do čela skupiny koloběžek. Chci ukazovat cestu, takže vedu skupinu až k Dunajskému ostrovu. Poté je nechávám odejít a zůstávám s cyklistou Paulem. Tomáš a David jsou značně za námi, ostatní jsou značně vpředu, včetně Sandry.

Po zhruba 17 kilometrech na nás čeká Niki. Ukáže se, že byl dopředu a najednou postrádal všechny jezdce na koloběžkách kolem sebe. Niki si myslel, že trasa vede přes Stockerau. Ale tomu tak není. Všichni se v určitém bodě otočili doprava směrem do Korneuburgu. Toto odbočení vezmeme také s Paulem. Niki se nyní připojí k nám.

Brzy se dostaneme na extrémně málo frekventované silnice směrem k Znojmu. Tady jsem ještě nikdy nebyl. Navigační plánovač to navrhl jako vhodnou trasu pro silniční kola. Dobrá volba! Jsme tři zajímavě smíchané generace. Paul je 23 let, Niki 62 a já 54. Rozpětí je velké, ale nepoznáváme ho. Jsme bez věku. Jsme tak nějak jedno s krajinou, s větrem, s přírodou.

Paul mi popřeje hodně štěstí a po asi 30 kilometrech se otočí. Za osm dní by měl odstartovat na závodě Three Peaks Bike Race ve Schönbrunnu. Jistě mu potvrdím svou účast. Určitě chci být přítomen, až odjede první kilometry této skvělé ultra závodní akce.

Niki a já míjíme první vodní zastávku. To je přibližně v 30. kilometru. Nezastavuji, protože mám prázdnou pouze jednu z tří lahví na pití. Nutím se pít více. To je součástí mého plánu. Pouze tekutá strava. Během sedmihodinového tréninku mi to šlo velmi dobře. Momentálně je zataženo a není tak horko. Zastávka pro doplnění vody po 30 kilometrech byla plánována pouze při velmi vysokých teplotách. Pokračujeme v jízdě, pokračujeme v pití.

Další vodní zastávka dle plánu: Großmugl po 39 kilometrech. Očekávala se čerpací stanice. Ta je však zavřená a není zde žádný vodovod. Moje poznámky mi říkají, že Další vodní zastávka dle plánu: Großmugl po 39 kilometrech. Očekávala se čerpací stanice. Ta je však zavřená a není zde žádný vodovod. Moje poznámky mi říkají, že brzy bude hřbitov. A je to tak. Malé stoupání a vpravo je vidět hřbitov. Seberu si dvě láhve, jednu vypiju, abych obě naplnil. Niki také doplní svou láhev. Na rozdíl ode mě pije čistou vodu, zatímco já si do vody přimíchávám maltodextrinový prášek. Batoh je těžký, asi stále 6 kilo. V batohu mám šest lahví na pití, které jsou naplněné výhradně maltodextrinovým práškem. K tomu mám ještě plnou plechovku Isostaru.

Pauza je plánovaně velmi krátká. Již pokračujeme v jízdě. Když jednou sjíždím dolů, předjíždí mě Niki a jede dopředu. Je třeba zahnout doleva. On jede rovně. Volám na něj. Naštěstí mě slyší. Otočí se a jede za mnou. Po několika minutách mě opět dojede. Ano, to je tak, když jedete bez navigačního zařízení.

Původně chtěl Niki jet 100 km a potom se otočit. Nyní se však se mnou odváží překročit rakousko-českou hranici. Tachometr ukazuje trochu více než 70 km. Po několika kilometrech se Niki otočí. Rozloučíme se a já si užívám jízdu samotný. No, úplně sám také nejsem. Stále předjíždím Sandru do kopce a na rovině nebo z kopce mě ona předjíždí. Také mě často předjíždí vozidlo jejího doprovodu nebo je vidím její doprovod na okraji trasy a pozdravíme se. Stejné se děje s Davidovými rodiči, kteří mě často předjíždějí autem a poté na Davida počkají.

Miroslav mě překvapí v Načeratický

Ještě asi 30 km do dalšího zastavení, do dalšího místa na pití. Oh!! Co to je? Miroslav mi přijíždí naproti! Už teď! Jede bílým autem a má na něm viditelně nalepený logo Kickdistance. Jaká radost!! Teď musím něco vysvětlit. Miroslav je Čech a překvapil mě před pěti lety na mém Kickdistance 2018, kdy na mě čekal a spolu jsme najeli asi 30 nebo 40 km na kole. Je přátelský a pozitivní člověk. Tato jedna setkání byla naše jediné. Od té doby však udržujeme kontakt přes Facebook a tak se mě Miroslav před několika týdny zeptal, zda by mě mohl znovu doprovodit. Souhlasil jsem samozřejmě, ale přál jsem si, aby mě tentokrát doprovázel autem, abych mohl odložit batoh a měl to lehčí.

S tím ihned souhlasil. V Jihlavě, tedy asi po 165 km, na mě počká a pak mě bude doprovázet a pečovat o mě až do Mladé Boleslavi (304 km). Odtud mě pak bude provázet Frank. Takový byl plán. A teď mi už jel tak daleko naproti. Miroslav se pak otočí při první příležitosti a když můj tachometr ukazuje 84 km, asi u Načeratického, srdečně se pozdravíme. Pauza mi velmi vyhovuje a tak rád přijmu vodu z Miroslavovy láhve a smíchám si svou tekutou stravu, také mu vysvětlím, jaký je správný poměr směsi. Moc se raduje z mé radosti. Oba se jenom usmíváme.

Pokračujeme v jízdě. Další zastávky jsou hrubě plánovány podle žízně, teploty a terénu (stoupání/sjezd) na 20 až 40 km. Teď je to asi 20 km, pak těsně 40 km. Nejprve zastávka u Pavlice (106 km) a pak u Hladoc (143 km). Miroslav to dělá naprosto dokonale. Vždy zůstane na nejvyšším bodě kopce. Nemusím tedy brzdit při sjezdu a stoupám s prázdnými, tedy lehkými, lahvemi. Miroslav pro mě koupil hamburger a cheeseburger. Předem jsem řekl, že „pravé“ jídlo nepotřebuji, ale je to dobré mít někdy hamburger, i studený. Nyní je ten čas. Přímo mi to nechuťuje, ale dělá mi dobře. Opravdu dobře. Mezitím jsem již překročil hranici 100 km. Přibližně po 100 km také naposledy předjíždím Davida. Při projíždění mu říkám, jak neuvěřitelně příjemné je jet bez batohu. Skutečně je to jako den a noc. S batohem je to opravdu obtížné, alespoň s mým batohem, který je opravdu plný a těžký. Andreas je už hodně vpředu, jak mi Miroslav sděluje. Nedokážu si představit, jak Andreas to dokáže, úplně bez podpory a s veškerým zavazadlem na koloběžce!

Zjišťuji, že se nacházím na 4. místě. Norbert si vybral jinou trasu a proto je pozadu. Sandra se zdá být velmi pozadu. Vzdáleností jsou Norbert a ona ode mě stejně vzdáleni. David a Tomáš pro mě momentálně nepředstavují žádné ohrožení. Stačí si udržet pozici.

Cítím se nápadně dobře. Žádné bolesti, žádné příznaky únavy. Můj tělo běží jako hodiny. Zvláště při stoupání se cítím dobře. Doprava zde je již delší dobu nepříjemná. Používáme silnici a na ní je živý provoz. Miroslav mi nemůže poskytnout ochranu, protože by to bylo nebezpečné pro nás oba, kdyby jel rychlostí 20 km/h. Jednou z mých sil je mít velmi klidný styl jízdy. Vždy jedu přesně na bílé čáře nebo dokonce vpravo od ní. Nicméně, jízda vpravo od čáry je také nebezpečná, protože byste se velmi rychle mohli dostat z asfaltu a pak do trávy. Každopádně mi žádné auto nikdy nepřijde nijak nebezpečně blízko. Cítím se bezpečně a je to zábava, i když by to bylo příjemnější bez těch rychlých aut.

Výrazně četné zde leží mrtvoly zvířat. Když řeknu, že za 2 kilometry vidím jedno mrtvé zvíře, může to přibližně sedět. Při jízdě dolů zřídka používám triatlonové opěrky na paže. Necítím se s nimi tak jistě. Je těžké ovládat řízení a brzdy nefungují vůbec. Někdy to situace dovolí a pak je to příjemný a uvolněný pocit, prostě lenošit ve vzdušné poloze.

Po jednom z těchto sjezdů následuje další staveniště. Je zde semafor, protože silnice je jednoproudová pro dvě směry. Sjíždím z asfaltu a používám štěrkovou cestu. Můj cyklopočítač nervózně pípá. Měl jsem odbočit doprava předtím. Zastavím a otočím se. Není zde žádné místo, kde bych mohl odbočit. „Guido!! Guido!!“, volá někdo. Je to Miroslav. Mává na mě z místa, kde bych podle navigace měl být. Vrátím se, ale stále nenacházím odbočku a tak si svou koloběžku nesu přes louku. Tato malá okliková trasa nezabrala moc času. Nyní jedu s Miroslavem po štěrkové cestě do další vesnice. Jsme na správné cestě. Nacházíme se v Pistově a můj tachometr ukazuje 161 km.

Už jen pár kilometrů do Jihlavy, pouhých čtyři. V Jihlavě musíme udělat zastávku. Za prvé, nemohu najít svůj nabíjecí kabel a Miroslav ho potřebuje k dobíjení baterií v autě. Za druhé, určitě musím jít na záchod. Navštívíme místní McDonald’s. Zatímco se v suterénu vykonávám svou potřebu, Miroslav čeká u mé koloběžky a doplňuje láhve. Jedno slovo o mých návštěvách na záchodě. Ve skutečnosti jsem se o tom hodně rozčiloval předem. Tyto zastávky zabírají příliš mnoho času a plný střevo znamená nadbytečnou hmotnost. To byl také důvod, proč jsem přešel na tekutou stravu. Jistě bych, jak se často doporučuje, měl pět dní před závodem úplně přejít na tekutou stravu. Pak bych nemusel tak často na záchod. Celkem by, jak se ještě ukáže, bylo v průběhu cesty z Vídně do Berlína čtyři takové přestávky!

Sjíždím dolů k hlavní silnici, od které jsem dříve odbočil. Miroslav mi říká, abych jel městem. To odmítám, protože nemám zájem o experiment s jízdou na ziz-zazkové trase v cizím městě. Moje cesta je jistě delší a má také o něco více výškových metrů.

Don’t Stop me Now

„Don’t Stop me Now“ od Queen mám v uších, když odhodlaně šlapu jako bych stále byl ve Vídni. Všechno jde tak lehce. Žádné bolesti od napětí a ani jiné příznaky únavy nepocítím. Je to divné, protože už několik týdnů trpím zesílenými problémy s kolenem a má pravá achilovka mírně a neustále bolí. Tyto známé lehké bolesti jsou stále přítomné. Naštěstí už nejsou horší a lze je zanedbat. Mezitím si Miroslav koupí nabíjecí kabel, který brzy úspěšně využijeme.

Další zastávka krátce po Havlíčkově Brodě při 193 kilometrech, potom zastávka v Proseči, kde ukazuje tachometr 206 km a v duchu oslavuji svou první třetinu. S Miroslavem to perfektně funguje. Nestaví se jen po dohodnutých etapách, ale i mezi nimi, natáčí mě, ptá se, jestli je vše v pořádku. Ano, všechno je vždy v pořádku. Jsem v monotonním stavu bytí. Zvláštně si vlastní tělo nevnímám. Připadá mi, že jsem cestující a nechávám se tretkolem převézt z Vídně do Berlína. Tento stav jsem již často zažil. Je to geniální. Díky tomu, že se cítím jako cestující, upřeně si všírám krajinu kolem sebe a nechávám své myšlenky putovat, nepřemýšlím o ničem nebo přemýšlím o banálnostech. Není mi nikdy nudno. A tato cesta je naprosto bez únavy nebo bolesti.

V Církvici, po 236 kilometrech, je trochu delší pauza. Poprvé si vezmu tabletu sůl. Nechci, aby můj organismus ztratil příliš minerálů a solí potem. Tu ztrátu si člověk uvědomí, až bude pozdě. Miroslav mi mezitím dobil všechny baterie. S tím bych měl dojít až do Berlína. Připevňuji nový kabel na koloběžku, protože můj původní kabel funguje jen občas. Typické. Nikdy neotestuji svou elektroniku. A tak mám s sebou dva docela špatné akumulátory a pro jistotu dvě přední světla a celkem šest zadních světel, čtyři blikající náramky a tři speciální akumulátory pro světla.

Začíná jemně mrholit. Nacházíme se u autobusové zastávky. Miroslav mi podává cheeseburger. Je to anděl. Myslím to vážně. S nadšením si uvazuji pásku v reflexní žluté barvě. Daroval mi ji jeden ze studentů. Vlastnoručně ji pro mě ušil. Ano, jsou takoví úžasní mladí lidé. Velmi se těším z tohoto dárku. Kdybych teď měl batoh, pásek by nebyl příliš užitečný. Ale takhle přispívá k mé viditelnosti a tím i k mé bezpečnosti.

Vezmu telefon a zavolám Frankovi. Poslední nejistota. S Miroslavem to bylo skvělé, ale pokud by Frank nebyl včas na smluveném místě v Mladé Boleslavi, musel bych pokračovat bez podpory. Je to proveditelné, ale rozhodně ne příjemné. Frank se ozve. Už je v Mladé Boleslavi a dění závodu pečlivě sleduje. Brzy přijdou oba vedoucí Michal a Vašek. Chce je určitě vidět. Cože? Ti dva by tak byli o 60 kilometrů přede mnou? Skvělé! Opravdu dokázali udržet tak vysoké tempo. Úžasné!

Frank se ujímá péče

Frank souhlasí, že nás vyjede naproti, takže jeho podpora začíná už před Mladou Boleslaví. V Pňov-Předhradí, když mám v nohách 260 km, je to tak daleko. Frank čeká na kraji silnice a radost z opětovného setkání je velká. Mezitím je 21:00 hodin a začíná stmívat. Zastávka společně s Miroslavem a Frankem. Miroslavova mise je u konce. Uděláme ještě pár památečních fotografií a mé díky neznají mezí. Je to prostě úžasné, jak mi věnoval péči po dobu 180 kilometrů, více než devět hodin. Pauzu využívám také k převlečení na dlouhé oblečení. Moje nohy jsou extrémně špinavé, černé v kotníkové oblasti. Frankovo auto je kombi, které bylo přestavěno na kempinkové vozidlo, a tak je zde i 30litrový vodní nádrž. Mohu si umýt nohy. Nevěřícně sleduji, jak z mého těla odplavuje tolik silničního prachu.

Při převlékání kalhot z krátkých na dlouhé musím vyzout boty. Teď si uvědomuji, co je příčinou nepříjemného pocitu v levých prstech na vnější straně. Podrážka v botě se posunula vzad. Posunula se z toho důvodu, že se podrážka zachytila na náplasti na puchýři na patě. Podrážka je nyní posunutá v patní oblasti a změněna tvaru. Rychle vytrhnu obě podrážky z boty a hodím je do Frankova pytle na odpadky. Tato posunutá podrážka podporuje vznik puchýřů.

Je to chytré? Brzy se ukáže, že chybějící podrážka způsobuje mírné pálení na spodní straně nohy. Já totiž vášnivě jezdím bez ponožek, i v zimě. Protože jsem na to zvyklý, jsou mé nohy odolné. Toto pálení na noze je nezvyklé a trochu mě znepokojuje. Co kdyby se mi na spodní straně vytvořilo několik puchýřů? Bylo by to neodvratné. Nemám s sebou ponožky, náhradní vložky do bot ani náhradní boty. Nechávám to znepokojující stranou a doufám v to nejlepší.

Definitivní rozloučení s Miroslavem. Nějakou náhodou ještě během toho koupil dva hamburgery a dva cheeseburgery pro mě. Ty všechny dává do Frankova auta, stejně jako můj celý batoh a dvě láhve minerální vody. Pro mě to pokračuje v noci. Začíná stmívat a stává se temno, především však přichází klid a chlad. Je to pravděpodobně nejpříjemnější část dlouhé jednoetapové jízdy.

Noc jsem se bál zcela specifického důvodu. Jak při Kickdistance 2018, tak při Kickdistance 2019 jsem v letních nocích mrzal. Proto jsem tentokrát měl dostatečně teplé oblečení, dokonce i dvě páry tlustých rukavic. Během přípravy jsem nepodstoupil ani jednu noční jízdu. O to odvážnější odhad ze strany mě. Nyní se ukazuje, že jsem neztratil schopnost nočního jízdního režimu a okamžitě si ho užívám. Stále jsou vidět mrtvé těly podél silnice, která už z dálky rozeznám a dobře se jim vyhnu.

Po 30 kilometrech na mě čeká Frank s jeho vozem. Jsme ve Smilovicích a je těsně před 23:00 hodinou. Je plánována krátká přestávka. Před touto pauzou jsem si již povšiml znepokojujícího poklesu mé koncentrace. Christine i já jsme si slíbili, že si uděláme spánkové přestávky, pokud budou nutné. A nyní je to tady. Přikazuji si dvacet minut spánku. Vlastně jsem očekával toto vyčerpání, pokud vůbec, tak až kolem 2 hodiny. Ale je jedno! Nemůžete si to vybrat.

Frankovo kempingové vozidlo stojí za zmínku. Původně pětimístné kombi má pouze jedno sedadlo, a to řidičské. Pro Franka není problém mi toto místo přenechat. Nemusím si nastavovat budík. Frank by venku čekal 20 minut, abych ho pak mohl znovu probudit. Přesně tak to je. Okamžitě usínám a Frank mě probouzí, cítím se plně obnovený. Kouzlo!

Venku je mi strašně zima. Oblékám si dvě vrstvy dlouhých rukávů a protože se obávám omrzlin, také si oblékám tlusté rukavice. Frank je bosý, nosí tričko a krátké kalhoty. Diví se mi, ale nechává mě se obléknout. Pokračujeme dál. Cítím se velmi pohodlně. Ale po maximálně dvou kilometrech již vidím svou chybu. Potím se na rukou a vím přesně, že pokud bych měl zdolat další stoupání, bude mé horní tělo zaplavené potem.

Zastavíme tedy v Mladé Boleslavi. Můj tachometr ukazuje 304 kilometrů a hodinky říkají, že je 0:20 hodin. Rukavice pryč, druhá vrstva dlouhých rukávů pryč. Polovina cesty!! Povznášející pocit! Od teď se jenom počítá zpátky. Už jen trochu přes 300 kilometrů! Směšně málo, říkám si, protože se stále cítím velmi dobře. Pokračuji dál lehce jako pírko ve tichu noci. Projíždíme lesním úsekem a uprostřed cesty stojí jednotlivě srny, celkem mezi 15 a 20 kusy. Je to velmi lehký klesající úsek a nechávám koloběžku volně jet. Malou výmolovou jámu nepovažuji za tak strašnou a přejedu přes ni. Tvrdý náraz. Nebezpečný není, ale cítím, že je něco jinak. Prokletí! Zadní blatník byl dolů tlačen zpětným kolem a úplně mě zpomalil.

Dobře známý problém u koloběžek s 28palcovým zadním kolem. Náročné! Musím se zastavit a opravit škodu. Vytam z kabelky na řídítkách imbusový klíč, nasazuji čtecí brýle, abych viděl alespoň trochu ostře, a pustím se do práce. Za pár minut je Frank u mě. Počkal na mě a pomocí živého sledování GPS zaznamenal moji zastávku. Společně spravujeme blatník. Udělám si pořádný doušek a pokračujeme do noci.

Kurz před Jablonné v Podještědí mi dojde baterie na předním světlometu. Vůbec žádný problém. Vezmu baterii, která napájí velmi světlou zadní světlo na mé přilbě, a připojím ji vpředu. Náhradní zadní světlo si vezmu z kabelky na řídítkách a připnu si ho na reflexní pásek. A tak to jde dál. Problém s elektrikou u mě ještě není finálně vyřešený. Pro příští závody si musím vymyslet něco lepšího. Můj světlomet vybije baterii v nejnižším režimu po sedmi hodinách a noc trvá osm hodin. Zadní světla vydrží jen dva nebo tři hodiny. Mobilní telefon, jehož baterie nesmí nikdy dojít, také potřebuje několik nabití a cyklopočítač Wahoo také vyžaduje pravidelné dobíjení.

Krátká přestávka v Jablonném v Podještědí, největším městě před hranicí s Německem. Můj tachometr ukazuje 352 km. Rád sáhnu po jídle a sním cheeseburger. Dobré rozhodnutí, protože teď začíná prudký stoupání. Každou noc ji prožívám jako nepříjemnou, protože je studená a na delší dobu příliš neživá. Tentokrát to není tak studené, údajně pouze 14 stupňů. Rukavice nepotřebuji nikdy. Noční doba trvá vlastně jen velmi krátce, protože po pouhých 6 kilometrech dostanu kávu.

Začíná nový den. A já jsem třetí.

Frank na mě čeká krátce před nejvyšším bodem strmého stoupání, 2 kilometry před Krompachem. Tachometr ukazuje 358. Pauza začíná v 4:37 a trvá celých 30 minut. Frank je paráda. Jeho auto má místo spolujezdce opravdovou kuchyňku, kde rychle uvaří kávu. Ráno začíná svítat a sundávám světla a lampy z koloběžky. Den se probouzí, je teplo, přichází život, veškerá únava mizí. Frank mi stále analyzuje průběh závodu. Na svém notebooku vidí aktuální pozice všech účastníků. Potom hledá pozice na té mapě, kde je vyznačena trasa a z toho pak vypočítává vzdálenosti mezi jezdci.

Mezitím jsem se dostal na třetí místo. To mě překvapuje a těší. Zřejmě Vašek udělal delší pauzu v Postřelné. Vašek, David a Tomáš teď jedou společně. Norbert a Sandra jsou daleko za námi, ale stále ve hře. Michal a Andreas se zdají být pro mě nedosažitelní. Stát na stupních vítězů by byl sen při tomto závodě. Zase jdu na toaletu. Už jsem to zmínil. Celkem čtyřikrát a vždy bez možnosti jinak. Prostě otravné. Start po této snídani, při které jsem si dal i studený hamburger, je svižný. Cítím se neuvěřitelně vitální. Přece jen, už jsem v pohybu 23 hodin. Ještě nás čeká krátký strmý výjezd. Nikdy netlačím. Nejde o sílu. Ne, skutečně mi to jde lehce.

Slunce! Po vrcholu jde rychle dolů, nikde žádná auta, příroda v čisté podobě. Protijedoucí trike mě pozdravuje. Blondýn mi mává. Je to Uwe. Další déjà-vu. Před pěti lety mě Uwe přivítal na česko-německé hranici, tehdy ještě před východem slunce, a doprovázel mě po celkem dlouhou vzdálenost. Dnes jezdí s úžasným tříkolkem, přední dvě kola a zadní elektricky poháněné kolo. Povídáme si trochu během rychlého sjezdu, s nosem ve větru. Uwe mi vypráví o Michalovi, který je podle něj neuvěřitelně silný. Poměrně brzy se Uwe odděluje. Zapomněli jsme udělat společnou fotku. Škoda. K dalšímu déjà-vu dojde ještě v Berlíně, ale nechci předbíhat událostem.

V Valdku, po 387 kilometrech, je opět přestávka. Už jsem v pohybu 25 hodin. Rozpoznávám, že jsem mnohem pomalejší než před pěti lety! Tehdy jsem po 24 hodinách měl již přes 400 kilometrů. Proč je to tak? Ach, to moc nepřemýšlím. Trasa je zcela jiná a zejména protivítr je tentokrát citelně silnější, po celý čas a postupně se zesiluje. Přemýšlet o tom dlouho nemá smysl. Jsem o pět let starší a musím říct, že do tohoto závodu jsem šel fyzicky docela nepřipravený. Na druhou stranu je pro mě jasné, že se teď cítím mnohem lépe než v roce 2018. Necítím únavu, nemám žádné bolesti a s jasnou hlavou se dívám vpřed s optimismem. Je to samozřejmě velké namáhání, ale zároveň to má i ráz zážitkové jízdy. Nějakým způsobem paradoxní.

Projíždíme Budyšínem bez zastávky, za námi je několik hraničních přechodů mezi Českem a Německem, architektonicky pro mě velmi zajímavé dřevěné domy, které jsou zřejmě renovované budovy v tradičním stylu regionu. Další zastávka je v Neschwitz. Můj tachometr ukazuje 429, vzduch se zahřívá a převlékám se do kraťasů, ale na vrchu si ještě ponechávám dlouhé rukávy. Je tepleji, ale stále zataženo. Vítr sílí. Bohužel, vítr je z severoseverozápadu, přesně proti větru. Frank a já jsme zmateni: Vašek se neustále dostává před nás a přibližuje se ke mně. Vzdálenost ještě není hrozivá. Hrozivá je rychlost, s jakou se mu daří odtrhnout od Davida a Tomáše. Ano, Vašek je mladý, silný, rychlý jezdec. Udělám si odhad. Za tři hodiny by mě mohl předjet a na rovině je určitě rychlejší než já. Rovina je moje slabina. Na rovině je rychlejší než já i Sandra.

Momentálně mi přijde, že můj závod je bizarní. Necítím se jako účastník. Cítím se jako divák. Nechávám si od Franka podrobně vše vyprávět a držím palce, jestli budu udržet třetí místo, a jsem velkým fanouškem Michala, který je už přede mnou o šest nebo sedm hodin. Stejně tak jsem bezvýhradně a nadšeně obdivovatel Andrey, který je zhruba uprostřed mezi Michalem a mnou, bez podpory a se všemi negativními okolnostmi. Andreas je tedy přede mnou už minimálně tři hodiny. Neuvěřitelné! To jsou světy! Jsem také nadšený ze Sandry, která stále bojuje. Nevím přesně, co jí je, ale myslím si, že si jednoduše nezvykla na dlouhé stoupání. Už v Rakousku se točila, když stoupání byla krátká a vůbec ne tak strmá. Mezitím jsem také velkým fanouškem Norberta. Kromě Andrease je jediný bez podpory a zjevně si vybral silnice, které jsou méně frekventované. A abych to dokončil: samozřejmě jsem také fanouškem Tomáše a Davida, kteří jedou své tempo a střídají se ve vzájemném větru.

Vašek? Ano, jasně, je také hrdina. Jeho nestálost mě mate. Někdy, jak mi Frank říká, je Vašek na stejné úrovni jako ostatní dva, pak je zase před nimi, nechá se zase zpátky dojíždět. Podivné! Přiznám se, že mě to trochu nervuje. Na druhou stranu je také hezké sledovat, že mi nikdy opravdu nepřiblíží. Moje třetí místo se zdá být stále méně ohrožené. Teď musím ještě více dbát na sebe. žádná chyba při jízdě, žádná nehoda, žádný pokles výkonu.

V Wittichenau ukazuje slunce, co umí, a můj tachometr ukazuje 444 km. Opět hledám toaletu. Našel jsem ve blízkosti hlavního náměstí veřejné WC. Rychle dovnitř. Užívám si stín a možnost krátce se podívat na mapu na mobilu. Frantovy zprávy jsou naprosto přesné. Dělá to skvěle. Na jeho slova se mohu plně spolehnout. Nikdy jsem nepochyboval o přesnosti jeho kilometrových údajů a přesto je uspokojivé vidět mapu s aktuálními pozicemi. Tým za mnou je už velmi daleko, pravděpodobně 40 kilometrů a možná i více. To je příjemné.

Zpět na hlavním náměstí si nanáším opalovací krém s faktorem 50. To by mělo stačit na zbytek dne. Rychle doplním láhve vodou. Nezastavím se a pokračuji dál podle navigačních pokynů mého cyklopočítače. Neoblékám si rukavice. Myslím si, že s rukavicemi nemám dostatečný pocit a vadilo by mi, kdyby se rukavice s časem lepily od maltodextrinu. Každou chvíli si mohu “nahé” ruce osvěžit čerstvou vodou. Další výhodou jízdy bez rukavic je, že mi hřbet rukou krásně opálí slunce. Mimochodem, jezdím také bez brýlí. To znamená, že jezdím bez slunečních brýlí. Většinu času nosím svoje optické brýle, protože s nimi vidím lépe, zejména za špatného osvětlení. Ano, v určitém smyslu jsem neobyčejně puristický, jezdím také bez ponožek. Ano, chodidla mi stále pálí. Je to jako bych chodil naboso po písku a drobných kamenech. Ty malé mikrooděrky na kůži jsou s každým kopnutím trochu více podrážděné. Nicméně to zvládám dobře. Opravdové bolesti jsem stále hodně vzdálený.

Oh, ještě jedna poznámka k bolesti. Jsem si jistý, že jsem si do Vídně sbalil prášky proti bolesti hlavy. Jediné, co znám, jsou bolesti hlavy, někdy způsobené nedostatečným pitím. V Kanadě jsem také měl jako jediný lék prášky proti bolesti hlavy. Ale teď je nemůžu najít. Nemám tušení, kam jsem je dával. Typické pro mě. To mi připomíná nabíjecí kabely. Miroslav nemusel kupovat žádné. Bylo to všechno v mém batohu; dobře skryté, takže jsem je měl objevit až později v hotelovém pokoji v Berlíně.

Projíždím Hoyerswerdou, rodným městem Franka. Bohužel jsem Franka dlouho neviděl. Z Hoyerswerdy moc nevidím. Téměř ve středu tohoto města ho opouštím. Ano, Frank má jiný způsob péče o mě než Miroslav. Obojí je dobré. Frank je jakoby neviditelný a téměř když si myslím, že ho potřebuji, už je tu. A je vždy v dobré náladě, vtipný, soustředěný, snažící se a zdá se mi, že s nepřekonatelnou radostí.

Ale teď mi chybí. Začíná silně pršet a moje dešťové vybavení je v jeho autě. V Allmosen, kde je tachometr na 474, objevím nádraží a postavím se pod ochranu střechy. Navigace mě vede po cyklostezce. Tu Frank nemohl jet. Jak a kde ho mohu teď najít? Nechci dlouho jet bez bundy na déšť! Sáhnu po telefonu. Sakra! Baterie má jen 4%! Naštěstí se mi podaří kontaktovat Franka. Skutečně jel autem po cyklostezce a je jen kilometr za nádražím. Takže si nabiju telefon v břišní tašce a vydám se plnou rychlostí. Jak slíbil, potkávám ho po kilometru. Déšť ustává, ale oblékám si bundu na déšť. Bylo zřetelně chladněji. Hamburger, banán, tableta soli, doplnění láhví. Těchto dvakrát 20 minut jsem ztratil kvůli tomuto dvojitému přestávce kvůli dešti.

Proti větru a monotónie

Následující hodiny jsou něčím speciálním, vlastně spíše negativním. Vítr je opravdu nelítostný a silný. Průměrná rychlost klesá a klesá. Předpokládaný čas příjezdu se neustále vzdaluje. Jednou odhaduji, že mi zbývá ještě méně než deset hodin jízdy. To trochu demoralizuje. A přesto převládá pocit extrémního optimismu. Nikdy nepochybuji o tom, že dorazím v dostatečně dobrém čase, a mé výpočty mi předpovídají, že bych měl být v kontrolním bodě s 582,5 kilometry pod 39 hodinami.

Monotonie!! Připadám si jako v roce 2018. Tehdy byl také vítr proti a tehdy jsem považoval dlouhou rovnou cestu za stoupání. Teď je to úplně stejné. Vítr je mnohem silnější než před pěti lety. I když přesně vím, že silnice nemá žádný sklon, cítím (dokonce i vizuálně!), jako bych neustále stoupal 2 %. Někdy mi cyklopočítač říká, že jde příjemně dolů. Snažím se jet volně, ale rychle mě znovu zpomalí protivítr. Je horko.

Občas projíždím malými lesy nebo skupinkami stromů. Stín je krátká slast. Když se dlouhými rovinkami vítr brutálně řítí zepředu, poskytuje mi Frank se svým kombi větrný stín. To obecně funguje dobře, ale dýchám také výfukové plyny. Tempomat vozu lze aktivovat až při rychlosti 30 km/h a my jedeme mezi 13 a 18 km/h. Extrémně nepříjemné je, že mi už chybí síly, abych se přiblížil Frankovi, když například zrychlí z 15 km/h na směšných 17 km/h. Pak přestává větrný stín a ztrácím Franka. Samozřejmě si to okamžitě uvědomí a zpomaluje. Pak je mi zase příliš pomalý.

Tento větrný stín si udržujeme po delší vzdálenost. Nefunguje při šikmém větru. Tyto asistence jsou jistě dobré pro rychlejší postup. V pravidlech je explicitně uvedeno, že jízda ve větrném stínu je povolena. Není tam napsáno, že větrný stín musí pocházet od koloběžek. Zastávka v Buckow (506 km), zastávka v Zauche (530 km) a pak konečně zastávka krátce před Zossenem (567 km). Od této chvíle chci jet úplně bez větrného stínu, úplně závodně! Frank mi po kontrolním bodě počká. Teď jedu s velmi lehkým zavazadlem, tedy jen s jednou láhví na pití. Mám u sebe nářadí na opravu, ale pumpu nechávám v autě. Riskantní.
Jako bych byl divoký mladík, kopu do toho a dávám opravdu hodně, ne úplně vše, ale s ohledem na uplynulé hodiny dávám hodně. A baví mě to obrovsky. Je to všechno o tolik příjemnější než před pěti lety. Zdá se mi, že bych mohl jet i 700 nebo 800 kilometrů. V mé hlavě zní znovu píseň Queen “Don’t Stop me Now”. Je to prostě skvělé. Horko polevuje. Následuji navigační pokyny.

Můj osobní noční můra na historickém kontrolním bodě

To, co následuje, připomíná noční můru. Vlastně to nelze pochopit. Sám jsem si určil trasu a zrovna já jsem si teď jistý, že musí existovat zkratka podél B96. Kontrolní bod není jediným bodem, je to široký prostor a časový záznam začíná ve chvíli, kdy vstoupíte na tento prostor. Přejiždím na druhou stranu silnice, jedu na most. Na tachometru mám 582,2 km. Zřejmě už to nemůže být daleko. Pokračuji, auta mi troubí. Oh, zřejmě se silnice stává dálnicí a tedy zakázanou pro jízdu na kole. Na levé straně hlavní vozovky nacházím cyklostezku, jedu po ní a během toho se dívám na svůj mobil a ne na navigaci na svém cyklopočítači. Na mobilu sice nevidím trasu, ale vidím kontrolní bod a moji momentální polohu. Oh, musím tedy jet ještě dál po silnici.

Proklatě, jedu na dálnici. Čas utíká a začíná se stmívat. Moje osvětlení je u Franka v autě. Taková sračka. Vidím, že pod touto dálnicí jsou i silnice. Zřejmě bych tam měl jet. Zase na mě troubí auta. Lezu koloběžkou přes plot, jedu přes louku, dostávám se do průmyslové oblasti. Už jsem 39 hodin na cestě. Tohle by nemělo být možné. Vlastní blbostí se přemístím z pozice stříbra na bronz. Zlato je pod 31 hodinami, stříbro mezi 31 a 39 hodinami a bronz nad 39 hodin.

Nějak se dostanu na Dahlewitzer Landstraße a zde by měl být kontrolní bod. Přijedu, podívám se na mobil. Stále jsem tam nedojel. Pokračuji dál. Nyní bych měl mít příjezdový bod tři minuty po čase. Však si stále ještě nejsem jistý. Otočím se a vracím, protože jsem zjevně na špatné cestě. Pohybuji se dál od Berlína. Co jsem v té době netušil a nevím je, že blbý mobil mi mapu stále otáčí podle směru jízdy a sever není nahoře. Takže jedu od Berlína pryč, v domnění, že jedu do Berlína. Nikde není Frank. Zavolám mu, protože už začíná stmívat. Nakonec mě najde, protože jsem bod na jeho GPS mapě.

Když čekám na Franka, sdílím svůj neúspěch. Musím to udělat. Je to jediný způsob, jak se vnitřně vyrovnat. Během celé jízdy mě provázelo vědomí, že mě sleduje velké množství lidí online. To mi dělá moc dobře. Tlačí mě to dopředu. Je to pro mě virtuální publikum, což je ve skutečnosti jako legální doping. Při této soutěži je komunikace pouze jednosměrná. Nemám čas číst komentáře nebo příspěvky. Je mi to líto. Mě to nevadí. Vím, že lidé mi přejí dobře a drží mi palce. A pro tyto lidi teď vyprávím o svém neúspěchu během čekání. Ve skutečnosti je toto fiasko typické pro mě. Neustále se ztrácím a často to souvisí s tím, že mám dobrou plán a během provádění se nedržím svého vlastního plánu. To by si měl asi jednou důkladně prozkoumat psycholog. Neuvěřitelné číselně: km 582,2 v 20:44; km 585,8 v 21:12. Přibližně 7 km/h cestovní rychlost po dobu půlhodiny. Tohle úplně zničilo celou mou jízdu!

Frank se objevuje. Čekal na mě u cedule Berlín, aby udělal pěknou fotku. Teď už je na to pozdě. Jak bych vůbec měl najít tu ceduli? Určitě je tu desítky cedulí. Namontováno světlo, obléknu dlouhé triko, doplním dvě láhve. Třetí láhev nechávám v autě. K Brandenburské bráně to už není daleko. Následuji Franka a uvnitř už zoufám. Proč jedeme pryč od Berlína? Jaký hloupý oklik! Tohle přece nebylo naplánováno! Ve skutečnosti mi v této době není jasné, že mě můj blbý mobil neustále zmátene otáčí. Myslím si, že jedeme na jih, stále dál, ale věřím Frankovi.

Přicházíme na delší úsek dlážděné cesty. Zeptám se Franka skrz otevřené okno, co to má znamenat. Vezme mě někam k nějaké ceduli jen kvůli fotce? Jsem trochu rozčilený, protože už nechci ztrácet čas. Ne, je to cyklostezka, kterou jsem zvolil. Od teď je mi všechno cizí. Můj cyklopočítač mi ukazuje, že jsme na správné cestě. Jsem naprosto zmatený. Proč směrem na jih?

Závěrečné kilometry k cíli

Oh, Bernhard mi jede vstříc! Deja vu číslo tři. Nejprve Miroslav, pak Uwe a teď Bernhard. Bernhard je rakouský občan žijící v Berlíně a před pěti lety mě společně s Martinou doprovázel posledních asi 30 kilometrů. Jaká radost! Jeho doprovod je pro mě v mnoha ohledech velmi dobrý. Za prvé se na něj mohu spolehnout a jen ho následovat, za druhé zná skvělé trasy, s dlouhými úseky bez semaforů, a za třetí nastavuje dosti ambiciózní tempo. To se mi líbí. Čekáme u cedule Berlín na Franka. Bylo by pěkné udělat si pamětní fotografii. Frank nedorazí. Zavolám mu znovu a dozvím se, že je již blízko Brandenburské brány. Dobře, zase jsme ztratili pár minut zbytečně. Je tmavě a Bernhard mi pořizuje několik fotek, bez blesku.
Teď to začíná. Skutečně geniální finální sprint, který se protáhne na více než 15 kilometrů, trochu do kopce. Bernhard nastavuje pěkné tempo a já ho následuji. Často mám potíže, ale je to zábava. Cyklostezky v Berlíně nejsou pro koloběžky dobré. Velmi často jsou tam nerovnosti a já sedím na stupačce. Bernhard zná dobré trasy. Určitě najedeme více metrů, ale méně času. Můj tachometr ukazuje 607, 608, 609. Ptám se, kdy už konečně budeme na cíli. Někdy si myslím, že jedeme v kruhu. Můj mozek opět šílí. Tohle už znám. Znovu mám halucinace. To se mi stává, když jsem unavený a je tma. Halucinace už mě neznepokojují. Už vím, že vidím věci, které tam ve skutečnosti nejsou. Konkrétně to znamená, že moje světlo svítí na Bernharda a v mé představě je vznikající stín často plný lidí. To znamená, že mám dojem, že Bernhard srazí lidi. Vím, že mi mozek poskytuje nesprávné dojmy. Přibližujeme se k cíli. Na rozdíl od předchozích jízd tentokrát nemám slzy štěstí v očích. Jsem šťastný, ale ne nekontrolovaně. Jsem extrémně rád, šťastný a v dobré náladě.

Na Pariser Platz stisknu stop. Je to přesně 611,09 kilometrů a doba jízdy je 41 hodin, 7 minut a 34 sekund. Co je přes 600 kilometrů a koho zajímá, že mi to trvalo o dvě hodiny déle než v roce 2018? Jsem třetí, proklatě! Poddařilo se mi udržet svoji pozici posledních 250 kilometrů!
Před Braniborskou branou čeká věrný a spolehlivý, ochotný a nikdy unavený Frank! Připravil pivo, přesně jako jsme se domluvili před týdny. Pivo pro mě ve džbánu, výslovně ne studené, spíše teplé. Na zdraví! Usmíváme se na sebe. Cíl!!! Bernhard, statečný a rychlý průvodce, dostane také pivo. Oslavujeme šílenství této jízdy krátce po 23. hodině. Je škoda, že přijímací výbor je tak malý. Bernhard byl při prvním a druhém místě. V cíli tam bylo mnoho fanoušků. Samozřejmě, deset hodin později tu nikdo nečeká. Jako účastníka mě to opravdu nezajímá, jako organizátora ano. Příště to nesmí být takhle! Příště má každý účastník nárok na to, aby na něj v cíli čekali a pořídili mu cílovou fotografii.

Moje cílová fotografie je inscenovaná. Lehnu si na zem před Braniborskou branou a předstírám vyčerpanost. Tuhle scénu jsem si vymyslel někdy během posledních 100 kilometrů. Fotka pak bude taková, jak jsem si přál. Dozvídám se, že Sandra dokončila závod. Přesáhla 400 kilometrů a musela kvůli problémům s podbřiškem přestat. To napsala na Facebooku. Opravdu škoda. V mých očích je stejně hrdinkou jako by byla dojela až do cíle. Sandra je extrémní bojovnice a navíc má na to, aby zvládla Vídeň-Berlín. Tentokrát to pro ni prostě nevyšlo.

Tady, na nočním, klidném a osvěžujícím Pariser Platzu, obdivuji všechny účastníky. Předem jsem lehkovážně říkal, že všichni jsou hrdinové, bez ohledu na to, jakou časovou hranici překročí. To jsem myslel opravdu upřímně, ale nezamýšlel jsem si tuto výpověď důkladně. Teď tady, s mými dvěma společníky, stojím v klidu noci a uvědomuji si, že opravdu jsou všichni hrdinové, každý jednotlivý účastník zvláštním a senzacionálním způsobem. Ano, zařazuji se dokonce i já. Jsem nejstarší v závodě. Za pár měsíců mi bude 55 let. Průměrný věk je 41,5 let. Jsem také jediný, kdo již jednou jel trasu na koloběžce a znovu čelit této výzvě není jistě snadné. Ach, mohl bych teď o každém zvlášť napsat celou stránku v Wordu.

Po 15 minutách ukončujeme inhalaci vzduchu v cílové oblasti. Bernhard má za sebou 100 rychlých kilometrů a hledá nejrychlejší cestu domů. S Frankem se setkám za chvíli u Siegessäule, abych ho následoval do hotelu na Franklinstraße. Řečeno, učiněno. Frank již na mě čeká. Jedu za ním a po krátké noční jízdě jsme u hotelu.

Můj hotel, moje kancelář závodu

Check-In. Všechno je zde velmi přátelské. Frank mi přináší plnou krabici, kterou jsem mu poslal poštou, do pokoje. Také mi Frank přináší do pokoje blatníky, které jsem po dešti sundal. “Děkuji, milý Franke. Uvidíme se zítra na oslavě vítězství!” Co za den! Co za závod. David, Tomáš a Norbert jsou stále ve závodě. Jsou ve své druhé noci v neustále trvajícím závodě. Bláznivé, prostě bláznivé.

Užívám si sprchu. Mé nohy i dlaňe utrpěly něco. Pravděpodobně zítra dostanu puchýře. Žádné spáleniny sluncem, žádné závažné bolesti. Ano, svaly jsou všechny zkrácené a jsem rád, že konečně mohu spadnout na měkkou a čistou postel.

Následujícího rána se probouzím i bez budíku, krátce před osmou hodinou. Spal jsem hluboko a pevně a opravdu se cítím odpočatý. Moje boty z jízdy vhazuju do odpadkového koše. Z krabice si beru nové boty a zjišťuji, že Frank vůbec neotevřel balení s práškem na tekutou stravu. To znamená, že jsem po celých 611 kilometrech konzumoval jen tu stravu, která byla určená na polovinu trasy. Ano, ve skutečnosti je to ještě horší, protože z tohoto množství první poloviny bylo stále velmi mnoho zbývajícího. Měl jsem tak velkou chybu výpočtu? Měl jsem plánovat 2,6 kg prášku a spotřeboval jsem 1,2 kg. Nikdy mi nechyběla energie. Zase se učím. Příště budu mít méně jídla a tím i méně váhy a objemu u sebe. K mému velkému překvapení: žádné puchýře na nohách nebo dlaních. Cítím se jako po půlmaratonu. Kickdistance na mě téměř nezanechává žádné fyzické stopy.

Snídaňový bufet. Jsem zde úplně sám a výběr je skvělý. Proto si beru hodně času a jím, dokud jsem nasycený. U mě to trvá dlouho, zejména po 41hodinové jízdě na koloběžce. Norbert mi posílá zprávu. Je u Braniborské brány a chce mi vrátit tracker. Zítra musí pracovat, takže jedeme hned domů a nemůže se bohužel zúčastnit oslavy vítězství. Jak je to bláznivé? Noro, jak se sám nazývá, jel unsupported 50,5 hodiny, měl dvě noci venku a poté jede domů, aby další den šel do práce. “Co za hrdinu!!!”

Jdu do svého pokoje, který je zároveň mou závodní kanceláří, protože mojí hlavní úlohou je nyní zjistit všechna časová měření, abychom s Davidem mohli včas vyplnit všechny certifikáty před ceremonií. Vznikají velké problémy. Online nelze získat žádné časy a jen Michal a Andreas nahráli své GPS soubory na Stravu. Kontaktuji českého časoměřiče, který mi naštěstí odpovídá. Pošle mi tabulku Excel s měřenými hodnotami všech účastníků a všech kontrolních stanic. Bohužel má tabulka mezery a chyby. Jsem relativně zoufalý.

Malá náhradní oslava

Noro se ozývá. Je ve foyer. Velmi se těším, že uvidím hrdinu všech hrdinů a vyjadřuji mu svůj nadšený výraz. Sandra je tu taky najednou. Nedala si to vzít, a doprovodila Noro přes Berlín až k Braniborské bráně. Micha, jeden ze Sandřiných asistentů, je tu taky a Sandřin syn. Všichni mají před sebou 600 kilometrů cesty autem a bohužel se nemohou zúčastnit oslavy. Zůstaneme tady ještě chvíli spolu, smějeme se, vyprávíme si o tom, co jsme zažili, a slavíme malou oslavu velkého dobrodružství.

Sandra a Noro mi vracejí tracker. Malá skupinová fotografie. Rozloučení, poděkování, radost. Bylo to krásné teď! Vrátil jsem se do své závodní kanceláře a rekonstruoval všechny jízdy, abych měl věrohodné časy. Vyčistil jsem koloběžku, dobil jsem baterie na světlo a cyklopočítač. Vzal jsem poháry a medaile z krabice, všechno jsem zabalil do malého batohu a vydal se na koloběžce na slavnostní vyhlášení.

Slavnostní vyhlášení

40 minut projížďky k Stadtklause. Lokal si vybral Frank. Perfektní! Naprosto to správné pro nás. Nejprve jsme seděli a stáli venku, abychom se pak usadili v příjemném prostoru speciálně pro nás. Stadtklause by existovala stejně i ve Vídni, rádi ji navštěvují studenti a ti, kdo zůstávají mladí, dobrá domácí kuchyně. David a já jsme ještě jednou vyhodnotili všechny časy a vyplnili certifikáty. Všichni jsme se najedli, trochu jsme si dali piva. Vyhlášení musí proběhnout venku. V Stadtklause je příliš tmavě. Michael, náš fotograf, všechno perfektně připravil. Krásná, velmi pestrá budova slouží jako pozadí. Na stole jsou poháry a medaile a vedle stojí velká tabule s názvem Kickdistance.

Vyhlášení začíná překvapením. Jako první volám Michaela, který si myslel, že je to vtip. Nápad mi přišel včera v cíli. Bernhard se ochotně nabídl, že rychle vyrobí certifikát “chvála a dík” za Michaelovu práci. Bernhard přinesl krásný certifikát a já ho teď mohl předat. Potlesk.

Máme pět finisherů. Bohužel se nezúčastnili Sandra, Noro a Vašek. Mimochodem, než zapomenu to zmínit, Vašek ukončil svůj závod už v půlce, v Postřelně. Přesné okolnosti neznám. Mluví se o křečích. Postřelna má zvláštní význam. Tam žije Tomáš. Umístil svůj dům všem k dispozici na odpočinek. Protože Tomáš a David většinu času jeli spolu jako dvojčata, stalo se, že rodiče Davida se v domě Tomáše zdrželi delší dobu, aby mohli jet přímo do Berlína. Blanka, Tomášova žena, pak podporovala od Postřelny až do Berlína. Blanka měla Vaškovu stopovací jednotku v autě. To vysvětluje, proč jsme se s Frankem tak divili Vaškově jízdě.

Volám Tomáše a Davidovi, srdečně jim gratuluji a pověsím jim na krk medaile finishera. Oba si dělí čtvrté místo. Výměna rolí. Teď mi David gratuluje a pověsí mi medaili finishera, předá mi pohár za třetí místo. Jsem nesmírně šťastný. Je to magický okamžik. Právě teď se hmotná hodnota poháru proměňuje na hodnotu hmotně-duchovní. Tyto poháry jsou mé umělecké dílo, mé tvůrčí dílo. Mohl jsem si jednoduše udělat pohár sám a postavit ho do skleněné vitríny. To by ale bylo jen třpytivý pohár. Tento konkrétní pohár, tento doklad o třetím místě v Kickdistance 2023 má pro mě něco posvátného.

Na dlouhé okamžiky zastavení nezbývá čas. Ceremonie pokračuje. Volám na pódium Andrease. Opravdu nemohu říct, koho z nich obdivuji víc, Andrease za jeho extrémně rychlou unsupported jízdu nebo Michala za jeho jízdu výrazně pod 31 hodin. Pro mě jsou oba zlatí. Pro správnost předávám Andreasi stříbrný pohár a medaili finishera. Kdyby bylo víc unsupported jezdců, určitě bych udělal vlastní kategorii. Možná příští rok.

Nakonec přichází hvězda dopředu: Michal! Jeho jízda je legendární. To lze říct už teď. S úctou a obdivem a zároveň přátelskou radostí mu předávám zlatý pohár a medaili finishera. Bouřlivý potlesk. Jsme téměř 15 lidí. Malý okruh, ale je neuvěřitelné, jak radostná, rodinná, srdečná a teplá je atmosféra. Ještě dlouho zůstaneme venku. Potom se vrátíme zpět do našeho pokoje, kde se ve šťastném rozpoložení večer pokračuje. Kolem 21:30 se společnost rozpouští. Je zřejmé, že jsme všichni unavení. Moje radost nezná mezí. Během jízdy do hotelu mám slzy dojetí, vděčnosti a radosti. Žádné nehody, žádná zranění a nakonec propojující duch, který nelze vynutit, a který vzniká jednoduše, když všechno zapadá. Děkuji vám všem!

Guido Pfeiffermann is qualified (status SILVER): 148,93 km in 08:03:04 (11.5.2023)